Láká i leká..

Zhluboka jsem se nadechla. Stála jsem před domem a děsila jsem se vyjít nahorů. Měla jsem být opět sama doma. Jenom já a čtyři stěny, které se každou minutou přibližovaly blíž a blíž ke mě hrozící, že mě zavalí. Možná bych to přivítala, ale konec radši rychlejší, než toto mučení.
Klíč v zámku cvaknul a já se vyděsila toho hlasitého zvuku. Opět mě čeká samota. Jenom já a moje myšlenky. Jenom já a ta nesnesitelná bolest. Nedskočila jsem při každé hlasitějším zvuku. Nenáviděla jsem to.
Chodila jsem po bytě a hledala něco, čím bych se mohla zabavit. První krok bylo zapnutí počítače a rovnou i hudby. Doufala jsem, že ty tóny přehluší mé myšlenky, ale to se stávalo málokdy a dneska se mé myšlenky hlásily o pozornost více než jindy. Snažila jsem se pouklízet, ale jelikož jsem tuto činnost prováděla každý den, nebylo co uklízet.
Otevřela jsem knížku a pokusila se utéct na křídlech fantazie, ale opět marně. Pokusila jsem se utopit bolest v proudu vody a lázně, ale jediné čeho jsem dosáhla byly úvahy o slovech písničky: "Láká i leká tě pohled na zápěstí."
Pohlédla jsem na svou ruku a zatlačila na žíly a uvažovala, jestli smrt bolí. Povolila jsem prsty a pozorovala jsem se dlaň prokrvuje. Je to přeci jenom jedno říznutí. Musela bych to udělat na první pokus. Jedno říznutí a pak už jenom čekat na to, až mě vědomí opustí.
Opět jsem si zatlačila na zápěstí.
Nikdo by mě nenašel. Jsem doma sama a ještě nějakou dobu zůstanu. Do práce bych napsala ještě teď, že mi není dobře a že zítra nedorazím.
Pustila jsem krev do žil.
Jedno říznutí, nic více. Musela bych přitlačit, abych nemusela říznout znovu.
Nevědomky jsem se ocitla v kuchyni a v ruce svírala nůž.
Pokud to udělám, není cesty zpět. Pokud to udělám teď a rozmyslím si to, už to nepůjde vrátit.
Pohladila jsem čepel. Ani jsem si neuvědomila, že se mi na konečních prstů objevily krůpěje krve. Nic jsem necítila. Fyzická bolest pro mě už dávno přestala být důležitá. Necítila jsem jí. Cítila jsem jenom psychickou bolest. Jako by mě něco trhalo zevnitř.
Došla jsem do koupelny a sedla si do vany. Dívala jsem se na své zápěstí a pak jsem řízla.
Jeden dlouhý hluboký řez. Nic víc a nic míň.
Krev proudila z mého těla, ale já jí neviděla. Před očima jsem měla jenom tvou tvář. Konečně jsem pociťovala úlevu. Je to za mnou..