Já to nevzdám!

Život je tak nepředvídatelný. V jednu chvíli máte vše, po čem jen toužíte a v druhé? Nic. Měla jsem hodného přítele, který by mi udělal, co by mi na očích viděl, úžasné rodiče a spoustu plánů. Společné bydlení, společný život, společnou budoucnost a teď?
Ležím v nemocnici, všude to tu páchne dezinfekcí a kromě bílé a zelené tu snad není žádná barva. Oklepala jsem se a bolest hlavy se opět ozvala. Automaticky jsem si sáhla na spánek, ale místo vlasů jsem ucítila obvaz. Ach jo. Mé krásné, vlnité, dlouhé vlasy, má jediná ozdoba je pryč. Měla bych být ráda, že mi není nic víc. Srazilo mě auto na přechodu. Odletěla jsem pěkný kus a zůstala ležet. Řidič ujel, naštěstí někdo zavolal sanitku. Tohle všechno mi řekla sestřička. Já totiž... Nic si nepamatuju. Mám amnézii, ztrátu paměti. Nepamatuji si nic od 18. let. Je mi 23. Takže 5 let. Proto si prý nepamatuji Jeho. Byla jsem s ním čtyři a půl roku. Jaká ironie. Byla tu maminka, která mi o něm vyprávěla. Hodný, milý, hezký. Prý jsme byli hodně šťastní. Tolik jsem si přála na něj si vzpomenout, ale každý pokus způsobil urputnou bolest hlavy.
Položila jsem se na polštář a pořádně se tam zavrtala. Bylo mi smutno. Mé srdce se cítilo prázdné. A ta prázdnota se přesouvala do celého těla. Vytryskly mi slzy. Lekla jsem se, když mi je někdo setřel. Byla to mamka. Když jsem zavrtěla hlavou, jen se smutně usmála. Věřila, že si vzpomenu. Vždycky byla na mé straně. Když po třech dnech dovolili i jiné návštěvy než jen rodiče, scvrkl se mi žaludek nervozitou. Věděla jsem, že přijde.
Přemýšlela jsem, co mu řeknu, jak se budu tvářit, co budu dělat. Potily se mi ruce a měla jsem knedlík v krku. Připadala jsem si, jako na prvním rande. Počkat, vždyť tohle bude jakoby první rande. Ušklíbla jsem se a přehodila deku přes hlavu, jako když jsem byla malá a něčeho jsem se bála. Vím, nemám důvod ke strachu, ale co když si nevzpomenu? Nechtěla jsem ztratit někoho, kdo byl pro mě dříve tak důležitý. Každou chvíli jsem se dívala na hodiny a očima je snažila popostrčit vpřed. Když přišla sestřička, viděla mě pod dekou. Tázavě se podívala a já jen pokrčila rameny. No co, každý máme právo na své soukromí.
Odpoledne se ozvalo zaťukání a já upřela pohled na dveře. Ukázala se překrásná kytice a za ní stál opravdu krásný kluk. Měl zářivě modré oči a rozcuchané blond vlasy. Nesměle přišel ke mně a pozdravil mě. Jeho hlas mi zněl tak povědomě. Hřál mě na srdci a uklidňoval. Ale nepoznávala jsem ho. Byl to prostě jen hezký kluk. Sedl si a čekal. Nevím, jak dlouho jsme to vydrželi, když jsem vyhrkla:
„Já tě neznám." Chlapec svěsil ramena, zachvěl se a s bolestí v očích odvrátil pohled, snad abych neviděla jeho slzy. Tolik mě to bolelo za něj. Když jsem po něm natáhla ruku, hned ji vyhledal a propletl naše prsty. Dívala jsem se na ně. Pasovaly do sebe jako klíček a zámek. Usmála jsem se a on mi úsměv oplatil. Celý den jsme se bavili, jako kdybychom se znali, ale pořád tu bylo to napětí. Ten smutek z něho sálal.
Když končily návštěvy, dostala jsem pusu na tvář a on potichu odešel. Nemohla jsem mu přiznat, že jsem toužila okusit jeho rty. Bylo to zvláštní. Musím si vzpomenout, musím!!! Zavřela jsem oči a zkusila to… Jeho tvář, jeho oči, úsměv. Bolest byla tak tupá, že jsem uslyšela jen křik a uviděla tmu.
Od sestřičky jsem se ráno dozvěděla, že jsem vykřikla a omdlela. Nechtěla jsem to ale vzdát. Naštvaně jsem se zvedla a doběhla k oknu, podívala jsem se na nebe a zařvala z plných plic:
„Já si po štěstí šlapat nenechám, já se ho nevzdám, rozumíš?? " A rozčileně vyplázla jazyk. Asi jsem se zbláznila. Lehla jsem si a zase to zkusila. Zas omdlela a takhle dokola půl dne. Když jsem se z té tmy probudila, uslyšela jsem ten andělský hlas. Nechala jsem zavřené oči a poslouchala. Vyprávěl nám o našem životě. O našem seznámení, o našich výletech, o všem. Aniž bych otevřela oči, cítila jsem, jak mi tečou slzy. Naštěstí jsem byla otočená k němu zády. Když příběh končil, slyšela jsem veškerou jeho bolest, věděla jsem, že pláče. Ale nebyla jsem připravena. Odešel a já věděla, že je něco špatně. Chyběl mi.
Přišel další den, další moje zkoušení a omdlévání. Byla jsem vyčerpaná a vzteklá jak malé dítě. Čekala jsem, kdy uslyším ten krásný hlas, ale nepřišel. Další den také ne… Takhle to šlo týden. Mé srdce pukalo po něčem, co si má hlava nepamatovala. Přeci to nevzdal, plakala jsem do polštáře a pak to přišlo. Zavřela jsem oči a odhodlaně začala zkoušet znova. A najednou jsem to uviděla. Jeho jak mě drží v parku za ruku a smějeme se veverkám. Jeho jak sedíme u fontány a cpeme se ledovou tříští. Jeho sladké polibky a nekonečně něžné pohlazení. Jeho smích, když jsem se houpala. Jeho pohled, když mě poprvé uviděl nahou. Jeho něžná vyznání lásky. My dva při západu slunce stulený těsně u sebe. Prostě my dva, vždycky šťastný. Jupí… Všechen ten cit jsem najednou uměla pojmenovat. Byl to jen ON!
Otevřela jsem oči a zachmuřila se. Já to vím, ale on tu týden nebyl. Snad…Ne určitě ne. Vždycky jsme byli my. Nevzdal by se mě. Mé sestřičce se asi nelíbil můj tep srdce, jelikož mi s vyčítavým výrazem píchla sedativa. Usnula jsem hned.
Probudil mě jeho andělský hlas. Opět plný smutku. Vyprávěl mi, že tu nebyl, protože připravoval byt, ve kterém nakonec bude sám. Nevydržela jsem se a s výrazem "neznám tě" jsem se na něj otočila. Chvíli mě pozoroval a čekal. Když se nic nedělo, pozdravil mě svým milým:
„Ahoj."
„A víc mi neřekneš?" Zkoumavě se na mě podíval a já už si dál nemohla hrát. Skočila jsem mu po krku. Asi jsem ho vyplašila, ale chytil mě a náruživě mi polibky oplácel. Byli jsme zase my!
„Nikdy bych se tě nevzdal." pošeptal a já tomu věřila.
„Nikdy bych na nás nezapomněla navždy." Usmál se a zašeptal:
„Já vím, jsi můj tvrdohlavý beran." Na víc nebyl čas, protože se naše rty zabývaly jinou činností.