Angel and lion

Kdysi dávno, v místě o kterém smrtelníci neměli ani tušení, žily bytosti. Bytosti tak čisté a nevinné, že i bílé labutí peří ztrácelo svůj jas. Byla to vlastně překrásná zahrada, kde rostly nejrůznější květy. Přesně uprostřed stála socha. Už na první pohled pohladila srdce. Byl to anděl s jedním křídlem. Úsměv na tváři a zářivé oči.
V kvítcích spinkaly ony bytosti. Byli to andělé. Vždy když vyrostl květ, měl svoji charakteristiku a barvu. Podle toho byl pak takový anděl. V jednom bílém karafiátu se zrovna vzbudil andílek. Byla svým způsobem krásná. Měla jedno bílé křídlo, které bylo překryto dlouhými tmavě červenými vlasy, po vlnách padající do půli zad. Hnědé oči byly upřímné a veselé. Plné rty věčně usměvavé. Věděla, že když se řekne anděl, lidé si spíš představí Růženku. To byl Andílek spící vedle ní. Vyrostla v rudé růži a byla dokonalá. Blonďaté kudrlinky spadaly po bedra a zářivě modré oči uměly udělat ten nejnevinnější výraz, že by se snad i kámen pohnul. Rudé rty byly vyzývavé a svůdné. Její křídlo se též pyšnilo stejnou barvou. Byla prostě dokonalá. Ale svým způsobem krutá. Bavilo ji hrát si s lidmi.
Mohli jsme se snést na zem a i když nám nebylo vidět křídlo, naše tělo vidět bylo. Mohli nás dokonce i slyšet. Náš hlas jim připadal vábivý jak při větru chvějící se zvonkohra. Většina z nás se neukazovala, ale když nám bylo někoho líto, mohli jsme mu pomoci pohladit srdce nebo jen myšlenkami utěšit. Z naší zahrady jsme na Zem viděli. Lidé. Byli tak zajímaví. Měli v sobě tolik citu a ani polovinu neuměli používat. Láska, bolest, stesk, žal… Pocity, které mě dokázaly uchvátit. Cítila jsem se tak sama. Ale to byl náš úděl.
Většinou jsem seděla v nemocnici u dětí, se kterými jsem si povídala. Když bouchly dveře, už jsem byla pryč a jen jsem slyšela dětskou větu plnou citu:
„Mami, byl tu anděl."
Musela jsem se usmát. Kéž bychom dokázali léčit. Povrchová zranění šla, ale ty horší rány, bohužel ne. Nebo pokud ano, nepřišlo se na to ještě.
Dalšího rána jsem se vzbudila, a když jsem se dívala dolů jako každý den, uviděla jsem něco, co mě velmi zaujalo. V lese ležel malý lvíček a srdceryvně kňučel. Ten zvuk mi trhal srdce. Podívala jsem se blíž. Pytláci. Jeho maminka ležela mrtvá vedle něj a lvíček se k ní snažil doplazit, ale i on sám utržil četná zranění. Aniž bych si to uvědomila, sáhla jsem po svém náhrdelníku, na jehož konci byl můj malý talisman ve tvaru perly a já se ocitla u něj. Byl to náš přemisťovač. Zaujala jsem pytláky, kteří si na chvilku přestali hrát s tím ubožátkem a usmáli se slizce na mě. Nikdo nevěděl jaké to je, když naštve anděla. Nikde to nebylo napsané. Ale my to věděli. Nebylo radno si s tím zahrávat. Začali přistupovat ke mně a já se automaticky postavila před lvíče. Uslyšela jsem bublavé zasmání od toho jednoho. Otevřela jsem pusu a všechny pohledy se upřely na mé ostré zuby. Ze rtů mi vyšlo takové zavrčení, ze kterého mě samotné naskočila husí kůže. Všichni o krok ustoupili s vyděšeným výrazem, ale já si stoupla do bojovné pozice a zvuk zopakovala. Účinek byl okamžitý. Lovci se rozutekli.
Na své noze jsem ucítila slabý tlak a otočila se. Uviděla jsem vděčný výraz v těch nejkrásnějších očích. Sehnula jsem se k němu a pohladila ho po hlavičce. Olízl mi ruku a já se usmála. V tom jsem si vzpomněla na jeho zranění a zachmuřila se. Lvíček ležel a sotva dýchal. Ubývalo mu sil a srdíčko tlouklo čím dál pomaleji. Jakmile jsem ruku přitiskla k tomu zvedajícímu se místu, proběhl mnou cit zatím nepoznaný. Sevřelo se mi srdce, rozechvělo tělo. Lvíček se na mě naposledy podíval a ten blahodárný zvuk utichl.
Zaklonila jsem hlavu dozadu, podívala se na nebe, zavřela oči a vydala sten, nad kterým by se i strom ustrnul. Byl to zvuk, při kterém se srdce sevře, a oči zalijí slzami. Rozplakala jsem se a tvář schovala do jeho kožíšku. Najednou jsem ve vlasech ucítila něčí ruku. Byla to socha anděla, který stál v naší zahradě. Vyjeveně jsem ji pozorovala neschopna slova.
Anděl se na mě usmíval a mateřsky mě hladil po vlasech. V jiné situaci bych úsměv oplatila, ale teď jsem cítila, jak slzy stékají po mých tvářích a já se je ani nesnažila zastavit. Všechno to šlo ze srdce. Tolik bolesti. Tolik žalu a smutku. Konečně jsem cítila všechny ty city, jako lidé. Nechápala jsem to, ale ani se tím nezabývala. Ramena se mi otřásala vzlyky a já opět vzhlédla k těm starostlivým očím. Anděl už se neusmíval. Přenášela jsem na něj své pocity. Pod tíhou mého smutku poklekl ke mně a pohladil lvíčka.
Políbil mě na čelo a řekl pár slov, než zmizel:
„Daruj mu svůj žal."
Ty slova se mi stále opakovala v hlavě a já tomu nerozuměla. Znovu jsem se podívala na toho, kdo dokázal otevřít brány mého srdce, a ze rtů se mi vydral další plačtivý sten. Opět jsem tvář schovala v jeho kožíšku a nechala své slzy vsakovat do něj. Najednou se lesem ozvalo zahřmění. Byl to náš signál, že je něco jinak.
Uslyšela jsem tlukot srdce. To přeci není možné. Když v tom lvíček otevřel oči. Byla to pravda. Něco bylo jinak. Už neměl zelené oči, ale oříškově hnědé a jeho srst nebyla písková, ale spíš tmavě rudá. Pohladila jsem ho fascinovaně po hřbetu a on vstal. Na druhém boku bylo… Ano bylo tam malé bílé křídlo. Lvíček ke mně přiběhl a kolem nás se snesla andělská zář.
Byl můj. Navždy byl můj. Nenapadlo mě nic jiného než se přemístit zpět do nebe. U sochy jsem si uvědomila, že cítím tlak na noze. Můj lvíček tam byl semnou. Byla jsem ten nejšťastnější anděl. Všichni na mě vykuleně hleděli a nechápali co se děje. Vždyť tohle nejde. Nefunguje to tak.
Když najednou socha Anděla ožila a podívala se po nás. Všichni se usmívali a čekali. Anděl pravil:
„Nikdy jsem neviděl takovou lásku a tak hluboký cit jako u nich. Jen ona dokázala ze sebe dát to nejlepší a nejhlubší a tím si zasloužila to nejcennější. Lásku tohoto zvířete, které si ji vybralo. Od teď napořád budou spolu. Tak jest."
A opět zkameněl. Všichni se k nám přiblížili a chtěli si lva pohladit, ale ten najednou v bojové pozici výhružně zavrčel. Usmála jsem se. Ano, nebyl žádný domácí mazlíček všech. Byl jen můj. Moje soukromé štěstí. Rozeběhla jsem se k sobě do kvítku a lvíček šťastně ťapkal za mnou.
Přitulila jsem se k němu, políbila ho na čumáček a usínali jsme v naší soukromé láskyplné bublině, kde jsme si navždy slibovali všechen cit světa. Už jsem nikdy nebyla sama.