Láska

„A žili spolu šťastně až do smrti.“ Smutně zavřel knihu a pomalu zakroutil hlavou. Copak šťastné konce jsou jen v knihách?
Podíval se na dívku ležící na posteli. Měla klidný výraz. Její červené vlasy byly ve vlnách rozprostřené po polštáři. Pohlédl na její plné rty. Pamatoval si její úsměv, který ho vždy rozehřál až do konečků prstů u nohou. Její oříškově hnědé oči byly schované za víčky. Už tak dlouho. Ticho kazilo jen pípání přístrojů, k nimž byla dívka připojena. Zachmuřil se a myšlenkami se vrátil o rok zpátky.
Byli spolu zrovna 3 roky. Slavili své výročí. Jejich vztah byl pořád krásný jako na začátku. Líbali se, drželi za ruce, milovali se. Rozhodli se to oslavit na jejich oblíbeném místě. V lese. Rozprostřela deku a vedle dala piknikový koš. Lehl si a ona se k němu hned přitulila. Hladil jí po zádech a užíval si tu kouzelnou chvíli. Najednou pohlédla na sklenici s limonádou. Plavala tam včela. Oba věděli, že nemá šanci. Ale dívka se usmála a začala ji konejšit a brčkem pomáhat ven. Když ji vytáhla, položila ji na trávu se slovy, že i malý život je důležitý. V tu chvíli ji miloval ještě víc. Den se chýlil ke konci a oni se zbalili.
Akorát když jeli zpět domů... V jeho očích se zaleskly slzy. Stalo se to tak rychle. Někdo do nich naboural z boku. Ze strany, kde seděla ona. Až pak se dozvěděl, že muž byl opilý. Jeho láska ležela zaklíněná v autě a všude byla krev. Ve vlasech se jí třpytily kousky skla. Slzy přetekly přes okraj a brázdily cestu po tváři. Záchranáři přijeli akorát včas. Nenáviděl se za to, že jemu nic nebylo. A ona? Bojovala v nemocnici o život. Když se zdálo, že se vše lepší, upadla do komatu. Vše se uzdravilo, jen jeho princezna se nechtěla vzbudit. Znovu na ni upřel zrak. Jeho Šípková Růženka. Už rok.
On jediný to nevzdával. Byl u ní, kdykoli to jen šlo. Plánovali společné bydlení a on věřil, že se probudí, a byt jim připravil. Věděl, že by se jí líbil. Čekal na ni. Doufal, že se zase zasměje, plácne ho po ruce a řekne:
„Ty jsi ale pako.“ Ani na okamžik nepomyslel na jinou. Jeho srdce bilo jen pro ni.
Chytl ji za její studenou ruku a přiložil k ústům. Políbil ji a zadíval se na obličej. Tolik doufal v jakékoli znamení, že tam jeho láska ještě pořád je. Prsty jí začal po dlani kreslit obrazce. A začal vyprávět o jejich minulosti. Každý detail, každou myšlenku. Věřil tomu, že ona ho slyší. Hodiny a hodiny k ní promlouval. Když přišla sestřička, soucitně se na něj podívala a řekla, že musí jít.
Odešel se svěšenou hlavou. Zítra byl velký den. Měli výročí. Zalezl pod sprchu a nechal své tělo laskat tisíci kapkami horké vody. Opřel si hlavu o zeď a konečně dal průchod svému žalu. Tady ho nikdo nespatřil. Slzy se míchaly s vodou. Tiše zasténal a ten zvuk trhal srdce. Asi za hodinu, když se dal trochu do kupy, si zalezl do postele a díval se na prázdné místo vedle sebe. Podíval se z okna a uviděl jednu jedinou třpytící se hvězdu. Nevěděl, proč to dělá, ale najednou vstal, klekl si u okna a na hvězdu se zahleděl. Sepjal ruce a zavřel oči. Z jeho rtů neslyšně plynula slova:
„Hvězdo má jasná, hvězdo má krásná. Já jediné přání mám, chci s ní být šťastný dál. Prosím, propusť ji ze spárů snu, ať se směje v krásném dnu. Ať je se mnou ve dne v noci, není mi už pomoci. Po jiné netoužím, láskou k ní se usoužím. Prosím, splň přání mé, ať jí srdce láskou žhne.“
Nechápal, co ho to popadlo, ale ulevilo se mu. Usnul bezesným spánkem.
Další ráno bylo načase vše připravit. Došel do květinářství a koupil 31 karafiátů. Věděl, jak moc je miluje. V krámu koupil bonboniéru a nezapomněl ani na její oblíbené medvídky. Po cestě ho zaujal jeden zvláštní obchod, kterého si předtím nevšiml. Zalezl opatrně dovnitř a do nosu mu vanula překrásná vůně. Přišel k pultu. Viděl sošky, vázy, kameny… Polovinu věcí neuměl ani pojmenovat. Najednou se za pultem objevila starší dáma.
„Přejete si?“ Nevěděl sám.
„Snad zázrak?“ pousmál se. Celé mu to přišlo absurdní.
„Jaký zázrak?“ usmála se na oplátku žena.
„Má přítelkyně je přesně rok v komatu. Přál bych si, aby se probudila,“ skoro šeptem dodal. Žena se mu nevysmála. Dívala se na něj vážnýma očima, jako by přemýšlela, jestli zrovna on si ten zázrak zaslouží. Asi ano, protože se usmála a začala něco hledat.
„V jakém jste znamení?“ houkla přes rameno.
„Lev.“ Teď už opravdu nechápal.
„Moc krásné květiny. Pro ni?“ zeptala se.
„Ano, její nejoblíbenější.“
„Musíte ji hodně milovat,“ konstatovala.
„Víc než svůj život,“ odpověděl po pravdě. Žena něco tiše zamumlala a už se opět napřímila. V ruce svírala malou lesklou věc. Podala mu ji a on uviděl překrásného stříbrného lva. Jeho oko zdobil fialový kamínek.
„To je lev, symbol ochrany. Ten kámen je amethyst. Je to na odehnání nočních můr a špatného spánku. Tohle jí připněte na krk a vyznejte jí lásku. Pak už bude jen na ní, jak moc vás miluje ona.“ Poslední úsměv a odcházela. Kývl a s přívěskem odcházel do nemocnice.
Ležela pořád stejně nehybně. Květiny umístil do dvou váz a před ně postavil sladkosti. Přišel až k ní a přemýšlel.
„Jsem asi blázen, ale já to prostě musím zkusit.“ Snad čekal na její svolení. Když se nic nedělo, pomalu jí připnul náhrdelník a přesně doprostřed umístil lva. Fialový kámen se zatřpytil. Sedl si k posteli, chytil ji za ruku a zatímco ji hladil po ruce, vyznával jí svoji lásku. Vyprávěl jí o včerejší hvězdě a o své prosbě. Vyprávěl jí o nich dvou a o jejich budoucnosti. Blížil se večer a pořád se nic nedělo. Byl zoufalý. Tiše zasténal, když přišla sestřička, že už musí jít. Políbil ji na čelo a jedna osamělá slza spadla přesně na lva. Když byl u dveří, přístroje se najednou zbláznily. Začaly pípat rychleji. Zmateně se podíval na sestru, která se tvářila stejně šokovaně. Přiskočil k posteli a hledal v její tváři něco, cokoli. Najednou se její řasy zatřepotaly a on po roce spatřil její krásné oči. Pomalinku je otevřela, zaostřila na jeho tvář, lehce se usmála a zašeptala:
„Miluji tě.“ To byla pro něj poslední kapka sebeovládání. Chytl ji co nejopatrněji do náruče a líbal a líbal. Jeho láska se smála a hladila ho ve vlasech.
Najednou to mělo rychlý spád. Začala se uzdravovat, přístroje nebyly potřeba. Denně za ní chodil a hned při otevření uviděl její láskyplný úsměv. Vždy se mu rozbušilo srdce. Už za týden šli do JEJICH bytu. Nevěděl, komu za ten zázrak poděkovat. První noc v jejich posteli se princezna tulila k jeho boku, když vtom pohladila lva na svém krku. Podíval se na ni a čekal, jestli mu něco řekne.
„To on mě dovedl zpět. Řekl mi, že na mě čekáš, že mě miluješ a potřebuješ. To on mi dal sílu. Slyšela jsem každé tvé slovo a tu bolest v nich, že jsem tě prostě musela ujistit, že i já to cítím stejně.“ Pohladil lva a políbil ji. Byl ten nejšťastnější chlap na světě.
Když princezna usnula, přikradl se k oknu a spatřil onu hvězdu.
„Děkuji,“ zašeptal tiše s tím největším vděkem. Další den řekl, že dojde pro snídani, ať ještě odpočívá. Vydal se do kouzelného krámu, ale nikde nebyl. Byla tam jen prázdná ulice. Jediné, co ho zaujalo, byl nápis na zdi.
Hodně štěstí a buďte šťastni až navěky. Usmál se a tiše poděkoval. Nevěděl, co bude zítra ani za měsíc, ale byl si jistý jediným: že už je nic nerozdělí a že oni SPOLU BUDOU ŽÍT ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI a možná ještě dýl.