Navždy spolu

„Temný sen mi po tobě zbyl a já tiše věřím, že zapomínám, na vůni tvou a na tvoje oči ledový, do kterých když se já zadívám, tak se mi rozbuší srdce a hlava zatočí, trápím se tím, že tě znám…“ Něco mokrého se o mě otře a já přes slzy spatřím svého jediného pravého přítele. Bred zakňučí a já ho konečně podrbu za ouškem. Je semnou i v mé těžké chvíli.
Nasadím sluchátka a dál si broukám ten song, jako bych snad věřila, že na něj opravdu zapomenu. Hrábnu pod polštář a vytáhnu viditelně pošramocený blok. Otevřu ho a smutně se usměju. Z fotek se na mě usmívá krásný kluk s modrýma šibalskýma očima a veselým úsměvem. Drží za ruku dívku, která se na něj zamilovaně kouká. Zrovna byli v ZOO a patřil jim každý okamžik.
„Když jsem s tebou, chci se smát, přijde mi to trochu zvláštní, na první pohled jsem se zamiloval, já mám tvé srdce a TY máš mé…“ Další písnička a očekávaný příval bolesti. Na další fotce ten kluk sedí na skále a ukazuje na zapadající slunce. Byl to jejich první celý den strávený spolu. Pomalu jsem pohladila jeho obrázek a cítila jak mi pramínky slz mokří vlasy. Nesnažila jsem se je zastavit.
„Já přišel se ti omluvit a pusu ti dát a říct ti jaký jsem cvok, tak prosím naposled odpust mi a šanci mi dej, však jak bych žít bez tebe mohl." Tuhle písničku jsme si spolu broukali, když nás čekala první společná noc. Leželi jsme na posteli a tulili se k sobě. Byli jsme šťastni, protože jsme věděli, že nemáme kam spěchat, že všechen čas je jen náš. Na další stránce se dívka opírala o jeho náruč a on ji objímal. Měla zavřené oči a poslouchala tlukot jeho srdce. Přiblížil k jejímu oušku své rty a zašeptal:"nikdy Tě neopustím. Navždy budeme spolu." Tenkrát tomu věřila. Nikdy nepomyslela na to, že by to mohlo někdy skončit.
Listovala dál a na každou stránku dopadaly její slzy. Předposlední fotka. Dívka viditelně zestárla. O 6let. A byl tam zase ten samí chlapec. I on zestárl. Ale oba pořád vypadali tolik zamilovaně. Klečel na kolenou a v ruce držel krabičku. Dívka se držela za pusu a v očích se jí třpytily slzy štěstí. Tenkrát řekla ano.
„Poslední den, co navždy rozdělil nás, byl nevšední, myslím byl lednový mráz, vedle mě stál a ruku něžně mi hřál, najednou stín černý se objevil v dál…“ Teď už se neudržím a k pláči přidám vzlyk. Rozechvělými prsty otočím na poslední stránku a skousnu si tiše, ale pevně spodní ret. Leží tam chlapec. Opět krásný, ale něco je špatně. Je v nemocnici a na přístrojích. Vypadá tak bezbranně.
Zavřu sešit a přitisknu si svůj nejcennější poklad k srdci. Bred kňučí a snaží se mi zlepšit náladu. Zkouší to už přes rok. Rok bez výsledku. Měla jsem přátele, ale po čase vzdali snahu začlenit mě zpět do kolektivu. Mám mamku. Teď už s ní komunikuji. Přes půl roku jsem toho nebyla schopna. Uzavřela jsem se do sebe a okolní svět pro mě přestal existovat. Poslala mě k psychologovi, ale i ten to vzdal. I má nejlepší kamarádka, která tu pro mě byla, držela mě za ruku a snažila se mě seznamovat s dalšími chlapci, neuspěla. Byla jsem jen prázdná skořápka. Mé srdce umřelo před rokem. Přesně ve chvíli, kdy to jeho dotlouklo.
Byli jsme spolu 6krásných let a plánovali jsme miminko, dům, psa, plot a strom. Tolik krásných plánů. Jen s ním. Ale on to porušil. Odešel. Beze mě. Je to rok, ale bolest je pořád stejná… Opravdu nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Maminka říká, že jednou přijde ten pravý. Ale neví, že on přišel, vzal si mé srdce a zas odešel. Je večer a já nemůžu spát. Pomalu sundám sluchátka a vytáhnu blok. Načmárám pár vět a obleču se. Vím, že mamka spí a nechci ji budit. Je letní večer a fouká jen slabý příjemný vánek. Dojdu na naši skálu a sednu si na jeho místo. Koukám na strom, kde je dodnes vyryto srdíčko s našimi iniciálami. My dva NAVŽDY.
Přitisknu si k sobě naše vzpomínky a dívám se do nebe.
"Porušil jsi to, odešel jsi." Vzlyknu a chvěji se. Tolik to bolí. Najednou dostanu spásný nápad. Pomalu se zvednu a dojdu na kraj skály. Nebojím se, protože vím, že bolest pomine a my budeme zas spolu. Zašeptám už jen:
„Jdu za tebou, lásko." A poslední krok… Uviděla jsem ho a usmála se.

Ráno se žena vzbudila a šla jako obvykle za dcerou. Našla ustlanou postel a kus papíru. Zvedla ho a rozbrečela se. Dopis upustila, ale v hlavě měla pořád těch pár vět. "ODPUST MAMI, ALE JÁ BEZ NĚJ NEMŮŽU ŽÍT. TAKHLE BUDU NAVŽDY S NÍM. NIC NÁS NEROZDĚLÍ. ANI SMRT. Mám tě ráda. Nebuď smutná, já také nejsem. Sbohem." Plakala pro svoji dceru, ale věřila, že teď už je šťastná. S ním.