Slib

Kdysi dávno žila jedna holčička,která měla nejlepšího kamaráda. Dělali spolu všechno. Hráli si, pomáhali, starali se o zvířátka a mnoho jiného. Byli pro sebe vším,každý byl půlkou toho druhého.

Avšak jednoho dne přišel domů tatínek holčičky s tím, že se musí přestěhovat, protože dostal novou práci. Holčička plakala a prosila, ale vše bylo marné, a tak šla za chlapcem a zdělila mu to. Padl na kolena a tiše vzlykal. Tvář měl schovanou v dlaních, ale chvějící se ramena vypovídala o jeho nesnesitelné bolesti. Blížil se den odjezdu a holčička pevně objímala chlapce, jakoby ho už nikdy nechtěla pustit. Jejich slzy se smíchávaly v jeden potůček zoufalství. Chlapec se s pevným výrazem podival dívce do očí a zašeptal:" najdu si Tě! I kdybych měl prohledat celý svět! A pak si Tě vezmu." Dívka tiše přikývla a nasedla do auta. Nechala tam své srdce a jediné, co zbylo, byly krásné vzpomínky. Nebyly telefony a adresu dívka nevěděla, a tak nebyli v kontaktu. Uplynulo 15let a dívka dospěla.

Byla krásná, ale měla smutné oči. Bydlela sama ve svém malém, ale útulném bytečku. Vzdala se naděje hledat lásku, protože nikdo nebyl jako on. Hledala ho v každém chlapci, se kterým byla, ale nenašla, a tak vztah brzy skončil.

Byl večer a ona koukala na hvězdy. Seděla na okně a opět vzpomínala. Na jeho slova. Určitě zapoměl. Ale ona to nedokázala. Nechápala jak první láska, dětská láska, může být tak silná.

Zamrkala a slzy se skutálely po tvářích. Divila se, kolik slz ještě má. Tolik slz už pro něj naplakala. Tolik nocí, tolik dní. Měla by jít dál. Říkala si to denně, ale její srdce prostě bylo už navždy zamknuté a klíč měl jen jediný kluk,vlastně muž, opravila se v duchu.

Najednou někdo zaťukal. Jemně, jakoby ostýchavě. Podívala se na hodiny, jedenáct večer. Kdo to může být. Pomalu sundala nohy z parapetu a tichým krokem bosky došla ke dveřím. Uvědomila si, že má jen tričko a kalhotky, ale nějak tomu nevěnovala pozornost. Otevřela dveře a přestalo ji bít srdce.

S pugetem růží tam stál on. Něžně se usmíval, oči smutné, ale jakmile ji spatřil, neudržel se a vzal ji do náruče a ona stratila zem pod nohama. Už se s ní točil. Oba se smáli jak malý. Nevěřila, musela se zbláznit. Asi to na ní šlo vidět, protože ji pustil a koukal přes rameno do bytu. Tiše zašeptala:" nikoho tam nehledej,mé srdce patří tobě a vždy patřilo."

Usmál se tak šťastně, až se ji v bříšku rozletěly motýlci. Přivinul se k ní pevněji než bylo nutné, ale ona byla ráda. Potřebovala se ujistit, že to není jen krásný sen. "Hledal jsem Tě, tak dlouho jsem Tě hledal, ale přísahal jsem, že se nikdy nevzdám. Když si odjela , odvezla jsi sebou mé srdce. Žádná nikdy nebude jako Ty, žádnou jinou nechci! Dáš mi šanci Ti dokázat svoji lásku?"

Místo odpovědi ho vzala za ruku a odvedla do bytu. A on? Už nikdy neodešel. Dodržel slib, který dal. A ona? Byla ta nejšťastnější na světě.