Obejmi mě, prosím..

„Prosím, obejmi mě.“ Zašeptala jsem do ticha. Netušila jsem, jestli budu vyslechnuta nebo ne, ale doufala jsem v to. Doufala jsem, že mě muž vedle mě obejme. Že si mě k sobě přitáhne a bude třeba jenom mlčet, ale dá mi pocit jistoty, kterou dokáži získat jenom v náručí muže.
„Prosím, obejmi mě.“ Zašeptala jsem znovu a po mých tvářích se začaly kutálet slzy. Ucítila jsem dotyk na zádech a věděla jsem, že on u mě zůstane, možná ne navždy, ale aspoň pro tuto chvíli. Nechala jsem se přitáhnout do jeho náruče a nechala, aby mé slzy studily jeho hrudník. Bylo mi to jedno. Nejsem sama. Nejsem na to sama.
„Doufám, že nebrečíš.“ Pronesl polohlasem a mě tím vytrhl z mého zamyšlení. Zvedla jsem hlavu z jeho hrudi a podívala jsem se mu do tváře i přes vědomí, že nevyčtu nic z jeho očí. Zakroutila jsem hlavou a zašeptala tu chabou lež.
„Ne, nebrečím.“ Neuvěřil mi, ale nechal to být. Nevyptával se. Prostě mě hladil po vlasech. Nic než jenom známka, že nejsem sama. Ta samota, která mi přinášela pocit volnosti, ale zároveň mě přiváděla k šílenství. Samota, po které jsem toužila, ale přesto jsem ji pohrdala. Samota, která pro mě na jednu stranu znamenala pohodlí, ale přesto bolest.
„Však všechno bude dobré.“ Zaznělo utěšení, ale neuvěřila jsem mu. Jak věřit něčemu, co se nikdy nesplnilo? Jak věřit dalšímu slibu, který se nikdy nesplní? Je to jenom další s vyslovených slov bez účinku. Jenom další planá slova, která budou zapomenuta jeho autorem, ale ovšem nikdy nezmizí z paměti toho, kdo je slýchával s nadějí.
Schoulila jsem se ještě více do klubíčka a nechala se obejmout. Nikdo nic nechápe. Nikdo necítí to co já. Kde je hranice mezi přátelstvím a láskou? Kde je hranice mezi známými a přáteli? Proč nejsme malé děti, které mají předem určené věci? Proč nemůžeme říct: „To je dobré a tohle už ne.“ Proč? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Tak málo odpovědí, na všetečné otázky. Aspoň toto nám zůstalo z dětství. Vyptávání se na běh situací. Na důvod procesu, který v dnešních dnech nemůžeme ovlivnit. A nakonec nám místo úlevy zastoupí hořkost.
Nakonec se podíváme do zrcadla a zjišťujeme, že to co jsme byli, těmi kterými jsme chtěli být, už dávno nejsme. Naše vzory se vytratily do neznáma a my jsme zůstali sami. Jenom my a naše myšlenky, o které se občas podělíme se svými nejbližšími.
„Ale no tak.“ Pokárání, které v sobě neslo špetku prosby. Zatlačila jsem slzu. Nejsem přeci už malá holka, abych se rozbrečela, když se přede mě postaví překážka.
„Děkuji.“ Zašeptala jsem nedávajíc prostor na odpověď, neboť se moje rty dotkly těch, které mě utěšovaly. Do toho polibku jsem dala všechny mé pocity, beznaděj, bezmoc, smutek, žádost. Všechno co jsem prožívala se teď mísilo se sympatiemi, které jsem cítila k tomuto muži. Všechno bych mu dala, ale nikdy bych to nepřiznala nahlas. Přeci jen, nejsem už malá a nevěřím na zázraky. Už jsem přestala věřit na nekonečnou lásku. Nevím, jestli to je láska, nebo jenom sympatie smíšená s rozkoší. Možná se snažím utéct od problémů mého života přes uspokojení, které mi dokáže poslední dobou poskytnout jenom on. Možná jsem si moc zvykla na ten pocit, že mě někdo obejme.
Věnovala jsem mu polibek a milovali jsme se. Milovali jsme se beze slov. Jenom s mou hořkostí, kterou mi poskytuje jenom život, a jeho tolerancí, která dokáže pochopit, nebo aspoň akceptovat, mou náladu. Milovali jsme se a já jsem cítila poprvé, že ze mě padá všechno zlé. Jako bych měla všechny problémy připoutány na nohou a najednou někdo ten provaz utnul. Vnímajíc zrychlený dech mého společníka a pak slastný výdech. Něco co obvykle neslýchám, neboť jsem zaneprázdněná svou vlastní rozkoší. Ale tentokrát? Nebyla jsem uspokojená jako vždycky, ale přesto mi bylo lépe než kdybychom se milovali hodiny. Byla jsem volná a uvědomila jsem si, koho chci. Kdo mě zná natolik, aby věděl kdy mlčet.
Z očí mi unikly poslední svědci mého smutku a já jsem se stulila na jeho hruď. Pomalu oddechujíc a užívajíc si rukou, které mě objímají. Teď jsem tam, kde chci být. Jsem v náručí muže, se kterých bych chtěla zůstat. Je jedno, jestli celý život nebo jenom dnes. Hlavně aby tady byl pro mě. Byť už jenom jako kamarád. Byť už bych nikdy neměla zažít tu blízkost mezi námi.
„Promiň“ Zašeptala jsem do ticha a políbila ho na krku.
„Za co, prosím tě?“ Zněla odpověď od mého společníka.
„Za mou náladu.“ Špitla jsem na oplátku a ještě více jsem se zavrtala do jeho náruče, ukončujíc tuto debatu.