Krok správným směrem

Jednoho letního rána, kdy ptáci už dávno sháněli snídani, procházela Jasmína po zahradě, a pokoušela si vysnít muže, jakého by si doopravdy přála.
Ať přemýšlela sebevíc, jen nabývala dojmu, že nikdo takový neexistuje, těšovala se ale myšlenkou, že někoho, jemu podobného by přece najít mohla.
Vždy to byl někdo, kdo si užíval její péči, ale po čase ji bral jako samozřejmost, přednost měli jeho přátelé nebo musela soupeřit v dokonalosti s jeho matkou.
Za týden byla pozvána na svatbu přátel. Byli veselí, milý a odvážní a brali se z pocitu, že jeden bez druhého nemohou být.
Protože Jasmína tam jela sama, našli jí z houfu svých přátel mladíka, o kterém si mysleli že by se Jasmíně mohl líbit, aby se jí věnoval.
Měl veselé oči, milý úsměv a poslouchal se zájmem vše, o čem Jasmína vyprávěla. Skoro měla až pocit, že se jí nemůže nabažit, ale říkala si že je to zdání kvůli její samotě.
Celý večer jí o sobě vyprávěl, byl milý, přátelský a věnoval jí každou vteřinu. Protančili se spolu k půlnoci.
Večer, když už byl čas jít spát, doprovodil jí do komnaty a držel za ruku dokud neusnula. Říkala si že to bylo asi tím vínem, ale to jak se mýlila jí došlo v okamžiku, kdy se ráno vzbudila, na stolku v pokoji stála snídaně a v křesle seděl onen mladík.
Díval se na ní jako na poklad, i když byla rozcuchaná a neupravená. Posnídali spolu, a on jí nabídl , že jí odveze domů aby nemusela trávit cestu sama.
Rozloučili se a i přes své vychování se Jasmína zeptala, zda ji chce ještě vidět. Byla štěstím bez sebe když řekl ano.
Za dva týdny, přesně dle domluvy, čekal mladík na smluveném místě s nádhernou růži na Jasmínu.
Štěstím se jí rozbušilo srdce. Nevěděla jestli se smát, nebo plakat radostí. Strávili spolu překrásný den a pak další a další. Jasmína mu kvetla před očima a uvědomila si, že pokud se lidé mají najít tak se ten pravý objeví, i kdyby byl konec světa.
A on přesně věděl kde je hranice mezi věnováním se jí a trávením času s ostatními, a kdy je nejlepší nechat ji jen snít a počkat až si ho sama všimne. Nebylo to s ní jednoduché, ale obdivovala ho za to, že jí nikdy nic nevyčítal a s láskou se jí snažil naučit tomu co je správné a vždycky když spadla jí pofoukat bolístku, říct jí že takhle to nebylo dobré ale nechat jí, ať si sama najde cestu kterou chce jít, Vážila si ho za jeho odvahu a to, že pro něj nebyla jen milenkou ale i přítelkyní a kamarádkou.
A jak to dopadlo? To ukáže čas...