Pouhý kamarád

Stál jsem ve stínu, zahalen černou nocí. Pozoroval jediné okno, ve kterém se svítilo. V okně se ukázala ona. Její dlouhé vlasy a něžný obličej. Ustoupil jsem o krok vzad a nechal se obstoupit větší tmou.
Morální zásady dávno přeprala touha spatřit ji, i kdyby jen na chvilinku. Jsem špatný, ale nelituji. Její jméno hladilo na jazyku jako nejjemnější čokoláda. Její vůně omámila smysly a úsměv způsoboval tachykardii. Byla mé koťátko. Někdy přítulná, hodná, laskavá a v zápětí dokázala vystrčit drápky a neváhala škrábnout. Ona by fyzicky neublížila, ale slovy dokázala způsobit horší, hlubší rány, než kdyby bodla nůž mezi lopatky a dívala se, jak se bezbranně kroutí a snaží se ji vyndat. Miloval jsem ji víc, než cokoli na tomto světě, víc než svůj život, dýchal bych za ní. Chytit ji za ruku, políbit a už nikdy nepustit. I když umí být krutá, v srdci je to hodný člověk. Obětavá, naslouchá a ráda poradí. Pro každého najde úsměv a milé slovo, dokud jí někdo nezasáhne slabé místo.
Byla mé koťátko, ačkoli to nevěděla. Žila svůj život, ve kterém měla přítele, který ji nedával ani z poloviny co si zaslouží. Nedával ji ani špetku toho, co bych ji dal já. Já bych za ní položil život. Byla mladá, a přesto její příběh předčil i starší. Její oči zářily moudrostí. Jako jedna z mála věděla, co chce. Netoužila po penězích, kariéře či slávě. Toužila po rodině, lásce a pro ni tak výjimečné důvěře a věrnosti. Neznala to, ale tolikrát o tom vyprávěla, v hlase posvátnou úctu. Vždy ji přitom zářily oči a na tváři hrál úsměv.
Byli jsme přátelé. Psali jsme si, chodili ven, dlouho do noci si povídali a psali sms. Byla tu pro mě a já pro ni. Hned na začátku stanovila hranici a já ji respektoval. Psali jsme si zprávu za zprávou a já viděl, jak se andělsky usmívá. V tu chvíli jsem se zamiloval. Přál jsem si o ní vědět vše. Každičkou věc. Zvyky, třeba že ráno nesnídá. Zlozvyky, že si okusuje nehet u palce, když přemýšlí. Pohyby, které si sama neuvědomuje.
Toužil jsem znát všechny typy jejích úsměvů. Ten, když je nervózní a neví co říct. Ten, když je překvapená. Ten, když kuje pikle. Ten, aby neurazila. Ten, když je šťastná.
Čím dál víc jsem toužil být tím, kdo jí vykouzlí úsměv, kdo jí zasune neposedný pramínek vlasů za ouško. Být ten, kdo ji udělá šťastnou a úplnou. Jenže zatímco já se snažil, ona mě od sebe odháněla. Stali jsme se dobrými přáteli. Svěřovala se mi se svým trápením a já si přál ji obejmout, sevřít v náruči a ochránit před celým světem. Častokrát se o mě opírala a pošťuchovala mě.
Jednoho dne, kdy jsme se vydali ven s jejím pejskem, jsem to nezvládl a políbil ji. Opatrně, něžně, ale procítěně jsem ji v každém polibku vyznával svoji lásku. Chvíli nereagovala a já byl smířen s tím, že mi dá facku, v lepším případě, v horším odejde. Ale ona se ke mně přitiskla a polibek náruživě opětovala. Nemohl jsem se jí nabažit. Mé ruce putovaly po jejích zádech, cuchaly vlásky, hladily krk a objevovaly místa, o kterých jsem jen snil.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale probral nás až štěkot. Dívali jsme se do očí a já tam četl stejnou lásku, jakou jsem v srdci choval já. Mlčeli jsme, ale cestou se drželi za ruce. Snad jen pro pocit blízkosti. Bylo mi nádherně. Tohle bylo nebe.
Když jsem přišel domů, čekal jsem na ni na chatu. Nebyla tam. Bylo to zvláštní, vždycky na mě čekala ona. Napadalo mě tisíc různých variant. Vana, cigareta, pes, on. Nedalo mi to a napsal jsem sms. Po chvilce mi přišel výpis a já začal být netrpělivý. Většinou mi přišla odpověď obratem.
Srdce mi sevřela ledová ruka. Uběhlo pár hodin, které pro mě znamenaly věčnost, kdy mi přišla strohá odpověď, že je unavená a jde spát. Doufal jsem, že zítra zjistím víc. Noc byla nekonečná. V hlavě jsem měl zmatek, ale každá myšlenka se týkala jí. Usnul jsem nad ránem neklidným spánkem, zmožen únavou.
Hned po probuzení jsem startoval počítač a čekal. Byla tam. Než jsem však napsal, odešla. Začínal jsem být zoufalý. Proč mě nechce vidět? Proč nepíše? Psal jsem ji tucty zpráv, volal. Nemělo to smysl. Začal jsem po nocích chodit k jejímu paneláku a doufal, že ji aspoň zahlédnu. Občas se poštěstilo. Naše komunikace ustala. Tolik mi chyběla. Nebyla to jen má láska, ale i kamarádka, ta, které jsem věřil. Ta, která o mně věděla vše a měla mě i tak dál ráda. Tolikrát jsem chtěl zaklepat a odprosit ji. Ale tomu mi zabránilo vědomí, že bych ji způsobil problémy. A to jsem opravdu nechtěl.
Když po pár měsících někdo zabouchal na dveře, apaticky jsem přešel přes místnost a s peprným slovem na jazyku otevřel. Stála tam ona. Úsměv, který byl podbarven smutkem a nejistotou v jejích očích. Vrhla se mi kolem krku.
"Já nemůžu. Nemůžu takhle dál. Nechci o Tebe přijít, ale sám víš, že nejsem taková. Nemůžu Tě ztratit! " Začala šeptat omluvy, když jsem ji hned sevřel do náruče. Tiskla se ke mně vší silou a její slzy dopadaly na moji hruď. Vzal jsem ji do náruče a s ní si sedl na křeslo. Schoulila se mi na klín a vůbec nás nenapadlo, jak je to nevhodné. Chtěl jsem ji mít jen co nejblíže u sebe. Vzít si všechen její smutek. Neschopen slova, jsem ji začal lehce pohupovat. Tolik jsem jí toho chtěl říct. Najednou mě pálily oči. Občas něco breptla a já ji k sobě přitiskl těsněji. Tiše se chvěla vzlyky a já tu byl pro ni. Tak, jak jsem si vždy přál. Po pár hodinách mlčení se na mě podívala, přímo do očí a pohladila moji tvář.
"Viď, že mě nikdy nenecháš odejít?" Ta slova se mi vryla do srdce tak hluboko, že jsem věděl, že už nezmizí.
"Nenechám, přísahám." Kývla na znamení, že mi věří. Byli jsme to zase my. Ona má láska, já její pouhý kamarád.
Ale naděje se nikdy nevzdám. Protože dokud žiji, dýchám. Dokud dýchám, miluji. Dokud miluji, bojuji!