Pláč

Zalapala jsem po dechu a rychle setřela slzy. Toto není možné. Chci utéct, chci pryč. Pryč od bolesti, od trápení, od všech lidí a míst, co mi připomínají ty chvíle štěstí, co jsem zažila. Nadechla jsem a přikázala si, abych přestala.
Co se to se mnou stalo? Bývala jsem silná. Bývala jsem hrdá. Bývala jsem všem oporou. Ano, bývala jsem. Byla jsem vším, čím jsem si přála být, ale pak jsi přišel ty a řekls mi, že chceš být se mnou a abych odložila tu masku, za kterou jsem se schovávala a já jsem řekla ano. Odložila jsem jí a teď jsem troska. Schovávám svůj smutek za ironií a sarkasmus. Ale když jsem s tebou, tak nedokážu nic jiného než se na tebe dívat s tou vší láskou, kterou k tobě cítím.
Opět mi stekli po tváři další slaní drobečkové a já už neměla sílu je stírat. Na co taky? Jsem tady sama, opět sama. Sama a už nemám sílu vzdorovat osudu. Jsem sama a už nedokážu ustát tu bolest co ve mně je. Nechávám průchod všem těm emocím, doufajíc, že mě nikdo neuvidí.
Řekls, že se bojím. Ano, bojím se všeho. Bojím se, že ten obraz v zrcadle už nejsem já. Bojím se, že jsem ti dala až moc velký kus sebe samy. Bojím se, že ta láska, kterou k tobě cítím, mě dožene k tomu, že udělám něco, co nechci. Bojím se, že všechny ty slzy co jsem pro tebe uronila a ještě uroním, nebudou k ničemu. Bojím se, že po tom, co jsem našla tebe, toho pravého, už se nikdy nedokážu nikomu otevřít. Bojím se, že jsem tě od sebe odehnala, protože nejsem dost silná na to, abych ti ukázala, jak moc mi na tobě záleží. Bojím se, že jsem prohrála své štěstí s mnou ješitností a hrdostí.
Když jsem tě jednou objímala, tak jsem brečela, brečela jsem, i když jsem nechtěla. Ty slzy pro mě byly vším, protože jsem je nedokázala udržet a ani nechtěla zadržet. Někdy je lepší vyplakat se ze všech bolestí, byť to pomůže jenom na chvíli.