Truhlička

Rukou jsem pohladila mahagonovou truhličku. Po dlouhé době tuto věc držím v ruce. Myslela jsem, že už nikdy jí nebudu muset použít, ale je to tady zase. Cítila jsem pod prsty strukturu dřeva a po tváři mi stekla slza. Jediná slza. Jedna kapka vody a to je všechno. Pohlédla jsem na předmět v mých rukou a věděla jsem, že to, co do ní vložím, bude pořád stejné. Musela jsem to udělat, nebyla jiná možnost. Opatrně jsem truhličku otevřela a pohladila vnitřek.
Toto je můj osud? Najít pravou lásku, abych jí ztratila? Poznat toho jediného chlapa, kterého budu milovat i přesto jak moc mi ublížil? Milovat a trpět? Vyhledávat jeho společnost i přes tu bolest co cítím, když se loučíme? Chtěla bych ho nenávidět. Chtěla bych vykřičet jak moc mi ublížil a jak moc ho miluju, ale nemůžu. Nemůžu říct Odi et amo. Nemůžu, protože k němu cítím lásku, jenom lásku. Necítím k němu žádnou nenávist.
Tato nádoba se stane útočištěm mého srdce. Tato truhla bude ukrývat tu lásku, co k němu cítím. Bude ukrývat tu bolest, co cítím, když není se mnou a když tráví čas s někým jiným, s nějakou jinou. Do této truhly ukrývám své naděje, přání a city. Ukrývám tam všechno to, co nechce vidět. Ukrývám a vím, že jednou přijde chvíle, kdy tu truhlu otevřu a budu moct mu říct, že je můj život a že jsem ho nikdy nepřestala milovat.
Rukou jsem pohladila mahagonovou truhličku a zaklapla jsem víko. Zaklapla jsem víko truhličky a tím i své srdce. Srdce, které bude tlouct pořád jenom pro něho.