Smrt nebo život I.

Minulost
Seděla jsem ve svém pokoji, který jsem sdílela s dalšími čtyřmi dětmi. Nebyla to vysněná dětská místnost malovaná pestrými barvami, plná hraček a všeho, po čem dětské srdce touží. Omítka byla popraskaná, v rohu na stropě byla plíseň, která zapříčinila nepříjemný zápach.
V dětském domově jsem byla od svých dvou let, kdy mě prý maminka nedokázala zabezpečit, a tak mě dala sem, abych se měla lépe. Paní vychovatelky se mi snažily najít rodiče, ale nebylo to snadné. Nebyla jsem prý normální. Povzdechla jsem si. Najednou mě přilákal dětský smích.
Vyběhla jsem ven a pospíchala na kopec, kde si hráli ostatní. Když mě uviděli, přestali s činností a obrátili se na mě.
„Jsi jiná, jdi pryč,“ vykřikl někdo.
„Jo, je divná,“ přidal se další.
„Jdi pryč, neslyšela jsi?“ přisadil si pihovatý kluk.
„Chci si s vámi jen hrát,“ zaprosila jsem. V tom ke mně přiběhla jedna oblíbená holčina a strčila do mě. Spadla jsem a bouchla se o kámen. Měla jsem na krajíčku.
„Řekli jsme ti, ať jdeš pryč.“ Ukázala rukou na dům.

Zůstala jsem sedět a rozplakala se. Najednou se to zase stalo. Louka plná zeleně, květin, lemovaná stromy, se začala měnit. Květiny uvadaly, tráva sesychala, ze stromů padaly listy. Vše umíralo.
„Nééé, zase to dělá,“ vyhrklo děvče.
„To se řekne vychovatelce.“ Všichni se rozeběhli dolů. Zůstala jsem sedět uprostřed mrtvé louky. Plakala jsem a bála se třeba jen pohnout. Tohle bylo podruhé, co jsem zabila život.
Nikdo si to neuměl vysvětlit. Všichni kroutili hlavami a já věděla, co si myslí. Dospělí mlčeli, ale děti si nebraly servítky.
„Jsi čarodějnice,“ obvinil mě první.
„Obyčejná zrůda,“ pojmenoval další.
Bolelo to, hodně to bolelo, ale někde uvnitř jsem věděla, že mají pravdu. Byla jsem jen zrůda. Neměla jsem kamarády, kamarádky, nikdo se semnou nechtěl bavit a všichni se mě stranili.
Takhle to bylo do mých patnácti let, kdy přišla starší paní, které jsem padla do oka. Nikdo se nezmínil o mé zvláštnosti, jen aby se mě zbavili. A tak jsem se vydala vstříc svému osudu, snad lepšímu než doposud.
Má teta, jak jsem jí říkala, měla menší baráček nedaleko lesa, kde protékal potůček. Bála jsem se vycházet, protože jsem nechtěla zahubit tolik krásy. Tam venku byl dokonalý život. A já nosila jen smrt.
Celé dny jsem trávila ve svém pokoji. Teta milovala knihy, proto jsem se nenudila. Stávalo se, že jsem začala číst ráno a skončila, až když na nebi svítil měsíc. Líbilo se mi tu. Klid, který jsem neznala, láska, která mi tolik chyběla. Venku šuměl vítr, podívala jsem se toužebně z okna. V tom někdo zaklepal.
„Dále,“ odpověděla jsem automaticky.
„Lili, měla bys jít alespoň na chvilku ven, je tam krásně. Vždyť tu zapustíš kořeny.“ Zasmála se a pohladila mě po vlasech.
„Čtu si, teto.“ Zamávala jsem knihou v ruce.
„Dobře holčičko, ale nevíš, o co přicházíš,“ řekla dobromyslně a odešla.
Smutně jsem se naposledy podívala ven a s povzdechem se vrátila ke čtení.

O rok později
Stojím na louce a užívám si hebkost trávy pod svými bosými chodidly. Slunce mě příjemně hřeje a já zakloním hlavu. Kochám se čistě modrým nebem. Sednu si a moji pozornost upoutá zvíře, které se objeví zpoza stromů. Zavane vítr a já ucítím jeho vůni. Je čistá a nevinná, stejně jako to stvoření. Pomalu se ke mně přibližuje. Je to bílý kůň, jenž má dlouhý roh. Jednorožec. Už na první pohled je symbolem síly, čistoty, nevinnosti. Promnu si oči, ale tvor nezmizí. Přiblíží se až ke mně a zůstane stát. Vstanu a natáhnu k němu ruku. Neucukne a já cítím jeho hebkost. Hladím ho po hlavě, krku až k hřbetu.
V tom zazvoní budík a já po něm otráveně hodím polštář. Zůstávám ležet a přemýšlím. Zase ten sen. Nechápu ho. Vždyť bájná stvoření neexistují. Tu louku znám. Je to ta, kterou jsem v dětství zničila. Zabila. Oklepu se, ale myšlenku mám v hlavě dál.
„Snídaně,“ ozve se z kuchyně.
„Už vstávám,“ odpovím otráveně. Vyhrabu se z peřiny a dojdu ke skříni. Natáhnu na sebe první triko, které mi padne pod ruku, a džínové, rozdrbané kraťasy. Kartáčem projedu dlouhé vlasy. Párkrát heknu bolestí a absolvuji poslední zastávku. V koupelně si umyji obličej. Podívám se na sebe a vypláznu jazyk. Zakručí mi v břiše a já se spokojeně vydám za vůní čerstvého pečiva.
„Dobré ráno,“ usměje se na mě hned teta.
„Dobré,“ zahuhlám s pusou plnou rohlíku.
„Nehltej, já ti to přeci nesním,“ pokárá mě, ale hned zase pohladí po vlasech. Posnídáme v tichosti, každá má hlavu plnou svých myšlenek. Ten sen je tak nádherný, ale nemůže být pravdivý. V tom snu jsem nic nezabila.
„Co budeš dnes dělat?“ zeptá se mě teta po snídani, dívá se na mě se živým zájmem.
„Já… Chtěla bych zajet tam, kde jsem dříve bydlela,“ zašeptala jsem. Teta se na mě soucitně podívá a řekne jen:
„Mám jet s tebou, nebo chceš být sama?“ Zavrtím hlavou.
„Chci jít sama. Víš, jen vzpomínat.“
„Dobře. Ale buď brzy doma.“
„Budu, mám tě ráda.“
„Já tebe také.“ Dostanu pusu do vlasů a odejdu si sbalit batoh. Hodím tam knížku na čtení do vlaku, pití, peněženku a mobil. S divným pocitem si obuju boty a otevřu dveře. Za celý rok jsem byla venku dvakrát. Pokaždé ke schránce a zpět. Nic se sice nestalo, ale víc jsem si netroufla. Zhluboka se nadechnu a udělám první krok. Nic. Potěšeně se usměji a vyběhnu směrem k nádraží.
Za deset minut se posadím na zábradlí a poslouchám hlášení. Jsem tu sama, ale to mi vyhovuje. Když zastaví vlak, nasednu do prázdného kupé a vytáhnu knížku. Začtu se do děje a zapomenu na čas, což se mi málem vymstí. Naštěstí mě pan průvodčí upozorní a já v rychlosti vystoupím. Uvidím starý dům. Naskočí mi husí kůže. Tolik vzpomínek.
Najednou ucítím ten pocit, který jsem tak dlouho necítila. Podívám se pod sebe a uvidím, co jsem provedla. Kolem mě je kolečko suché trávy. Schovám tvář do dlaní.
„Dýchej zhluboka, uvolni se,“ zašeptá mi kdosi u ucha. Vyděšeně se rozhlídnu, ale jsem tu sama. Začínám bláznit. Radu ale poslechnu. Cítím, jak se opět uklidňuji. Když mi je lépe, pokračuju ve své cestě. Obejdu dům a podívám se na kopec. Další vlna bolesti. Otočím se a chci utéct.
„Pokračuj.“ Zase ten hlas. Opět poslechnu a otočím se o 180 stupňů. Krok po kroku vstupuji do vzpomínek. Vyšplhám na kopec a spatřím velký plac. Zavřu oči a uvidím překrásnou louku plnou zeleně. Otevřu je a spatřím uschlé stromy a spoušť jako po požáru. Sevře se mi srdce. To jsem způsobila já. Zrůda, zrůda, zrůda…
Musím se posadit, jak se mi zatočí hlava. Rozhlížím se. Co tu vlastně dělám? Co hledám?
„Odpovědi,“ odpoví mi ten sametový hlas.
„Kdo jsi?“ Zvědavost je silnější než strach.
„Vážně to chceš vědět?“
„Ano!“ Na důkaz svých slov kývnu hlavou. Zpoza stromu pomalým krokem přicválá má fantazie. Usměji se. Nevěděla jsem, že i tohle je jen sen. Dnes je to ale jiné. Není žádná krásná louka a já nesedím. Jdu mu naproti. Jsme u sebe a já natáhnu ruku a pohladím ho po hřívě. Kůň skloní hlavu tak, abychom se dívali vzájemně do očí. Teprve teď si všimnu průzračně zelených očí. Jsem naprosto okouzlena.
„Ahoj krasavče, co ty tady?“ Když už sen, tak ať to stojí za to.
„Čekám tu na tebe.“ Vykulím oči, tak on mluví. Počkat, neotvírá pusu, že by telepatie?
„Proč na mě?“ Pozastavím se nad jeho větou.
„Je na čase, abys napravila, co jsi způsobila.“ Vůbec nechápu, a tak jednorožec obrátí oči v sloup a ukáže na celý plac, kde stojíme. Dívám se, jaké pohledy na mě hází, a přijdou mi vtipné.
„Na to, jaké máš být čisté a nevinné stvoření, jsi pěkně drzý,“ neodolám a rýpnu si. Jsem zvědavá na jeho reakci. On se na mě podívá, pootočí hlavu a já se začnu utápět v jeho pohledu. Najednou si uvědomím plně tuto situaci.
„Neměl bys tu být. Přináším jen smrt. Sám vidíš mé dílo.“ Smutně se usměji, ale on zavrtí hlavou. „Musíš se naučit ovládat své schopnosti. Musíš je pochopit.“ Kývnu na souhlas a čekám, co řekne dál. Když však mlčí, pochopím, že je řada na mě.
„Schopnosti? Ale jak pochopit? Jak ovládat?“ Snažím se získat více informací.
„To ti bohužel nemohu říct. Jen tě musím požádat, abys na to přišla a zachránila mě.“ Teď už jsem se ani nesnažila tvářit chytře. Dívala jsem se na něj a určitě vypadala jak blázen. Jen slina kapající v koutku úst mi chyběla.
„Ale já…“ Umlčel mě pohledem.
„Ty si poradíš. Musím jít.“

„Nééé, prosím,“ zafňukala jsem. Nechci, aby odešel. Bylo mi s ním dobře. Ale to už se mi naposledy podíval do očí a odběhl. Přísahala bych, že jsem v nich viděla slzy. Sedla jsem si a přemýšlela nad jeho slovy. Za nějaký čas mi zazvonil telefon. Teta. Hubovala, kde se tak dlouho toulám. Zvedla jsem se a běžela na vlak. Večer jsem jí vyprávěla o svém výletě. O jistých věcech jsem mlčela.
Když jsem ležela v posteli přikrytá po bradu, těšila jsem se, až konečně usnu. Jako naschvál to ale nešlo. „Musíš se naučit ovládat své schopnosti.“ Ta slova mi zněla pořád v hlavě. Podívala jsem se na své ruce. Ovládat. Usnula jsem během chvíle.
Seděla jsem na trávě, na své louce. Volala jsem svého jediného přítele. Allen. Tak jsem si ho pojmenovala. Ale nic se nedělo, nepřicházel. Začala jsem být smutná a v tu chvíli jsem to ucítila. Tráva kolem mě začala usychat. Ale opět jen mé blízké okolí. Zadumaně jsem se dívala na tu spoušť, když mě vyděsil jeho hlas.
„Už chápeš?“ Všude jsem hledala toho bělouška, ale místo toho jsem ucítila něčí ruce, jak mě hladí po zádech. Polekaně jsem se otočila a dívala se na vyššího chlapce. Nebyl tlustý, ale velmi mohutný. Měl rozčepýřené černé vlasy a překrásný úsměv. Nepoznala jsem ho, dokud jsem nespatřila jeho oči. Byly průzračně zelené.
„Allene?“ Chytla jsem se za hlavu, když se na mě nechápavě podíval.
„Promiň, tak jsem si tě pojmenovala.“ Uchichtla jsem se.
„Jmenuji se tak.“ Pokýval hlavou chlapec a usmál se.
„No vidíš,“ odpověděla jsem zaskočeně.
„Ty jsi Lili, že ano?“ Pořád se usmíval. Vykulila jsem oči a on na mě vyplázl jazyk.
„Je to sen, pamatuješ?“ A ukázal si na spánek. Pokývala jsem hlavou. Krásný sen, řekla jsem si v duchu.
„Tak co mám chápat?“ Vrátila jsem se k předešlému tématu a úplně pominula to, že místo koně je tu nádherný chlap.
„Své schopnosti přeci.“ Podíval se na mě a zdvihl přitom jedno obočí. Vzdychla jsem a zakroutila hlavou. Musela jsem vypadat opravdu velmi inteligentně. Sklopila jsem zrak a chtěla se propadnout hanbou, ale on mi prsty pohladil tvář a donutil mě podívat se mu přímo do očí.
„Zkusíme to spolu, ano?“ Povzbudil nás. Kývla jsem hlavou.
„Jsi divná, a proto tě nikdo nechtěl.“ Nevěřícně jsem se mu podívala do očí. Měl je zavřené. Nevím proč, ale cítila jsem nesmírnou bolest. A zase to mravenčení. Tráva okolo mě začala uvadat. Smutně jsem vzdychla. Chlapec otevřel oči a já uviděla jeho bolest. Řekl mi to jen proto, abych se cítila mizerně. Pochopila jsem. Otevřela jsem ústa a chtěla mu říct své zjištění, ale umlčel mě polibkem. Ucítila jsem příjemné chvění a nádherný pocit volnosti. Líbali jsme se dlouho. Když jsme se od sebe odtáhli, málem jsem dostala infarkt. Kde předtím byla uschlá tráva, nyní se pyšnila zeleň a zvonky. Miluju tuto květinu. Podívala jsem se na Allena a ten se usmál. Najednou se zatvářil smutně.
„Musím jít.“
„Nechoď, prosím.“
„Musím.“ Odběhl a já viděla, jak běží za strom. A pak zpoza stromu vyběhl jednorožec.