Smrt nebo život II.

„Lili, vstávej.“ Cože? Jo, aha. Probudila jsem se a dívala se do stropu. Tohle jsem musela vstřebat. Zůstala jsem ležet a od samého přemýšlení mě třeštila hlava. Vzala jsem polštář a přikryla si jí.
„Co se děje, holčičko?“ divila se teta.
„Nic, jen jsem si vzpomněla, že jsem na louce nechala knížku. Musím se tam vrátit. Nevadí?“ Zadívala jsem se psíma očima.
„Dobře, ale tentokrát piš.“ Kývla jsem a už se začala chystat. Rychle jsem se najedla a s jednou botou ještě v ruce jsem utíkala na nádraží. Dnes mi přišlo, že se vlak šíleně vleče. Knížka mě nebavila, tak jsem jen pozorovala okolí. Všude tolik života. Přepadl mě stesk.
Když jsem dorazila, rychle jsem oběhla dům a vyšplhala na kopec. Uviděla jsem svoje dílo. Píchlo mě u srdce. Čekala jsem na Allena, ale nepřicházel. Najednou jsem uviděla postavu.
„Allene?“ Zadoufala jsem.
„To jméno jsem dlouho neslyšel.“ Přišel ke mně starší muž. Posadila jsem se.
„Promiňte, s někým jsem si vás spletla. Vy jste to jméno už slyšel?“ Zadívala jsem se na něj. Muž si přisedl ke mně.
„Maličká, ty neznáš ten příběh?“
„Jaký příběh? Vyprávějte mi, prosím.“ Muž si odkašlal a zadíval se do dáli.
„Kdysi dávno tu byla krásná louka. Vše bylo tak živé,“ odmlčel se, vzpomínal. Sklopila jsem zrak. Zrůda.
„Chodíval sem chlapec, jmenoval se Allen. Miloval to tu nadevše. Byl hodný a pořád usměvavý. Každý ho měl rád. Nebyl sirotek. Víš, tenhle dům byl sirotčinec,“ ukázal na další moji vzpomínku. Zachvěla jsem se.
„Jednoho dne se něco stalo. Nikdo přesně neví co, ale vše krásné tu umřelo. Někdo tomu vzal život. Nikdo neví, kde ten chlapec bydlel. Hledali jsme ho dlouho, každý ho dříve viděl jen na této louce. Když se stalo to neštěstí, chlapec se znova objevil a truchlil. Denně to tu chodil zalévat, ale nic nepomáhalo. Jako by to tu bylo prokleté.“ Muž zakroutil hlavou. Zrůda, honilo se mi v hlavě.
„No a vypráví se, že Allen, tak se prý jmenoval, byl tolik spjat s loukou, že začal umírat i on. Lidé ho přestali vídat, ale zato se začal zjevovat jednorožec. Byl bílý a nevinný, stejně jako on. Probíhal tu a pak vždy zmizel v lesích.“ Muž se odmlčel.
„No, a jak to dopadlo?“ nevydržela jsem být tiše. Muž se pousmál.
„Vypráví se, že jednorožec čeká, až přijde někdo, kdo vrátí tomuto místu život, aby se mohl proměnit zpět. Co je na tom pravdy, nevím, ale jednou jsem ho viděl.“ Spiklenecky na mě mrkl. Pousmála jsem se. Muž se začal namáhavě zvedat. Pomohla jsem mu a on mi zamával a odešel.
Dlouhou chvíli jsem jen tak seděla a pozorovala to místo. Přemýšlela jsem o příběhu a vlastně tomu ani nechtěla věřit. Je to určitě jen pohádka. Takže vrátit život. Podívala jsem se na své ruce a zapochybovala. Já život beru, ale v tom snu… Byl to jen sen. Nebo ne? Zavřela jsem oči, položila ruce vedle sebe a snažila se soustředit. Myslela jsem na zelenou trávu, barevné květiny. Nic jsem necítila. Žádné mravenčení. Povzdechla jsem si.
„Allene, já to sama nezvládnu,“ zašeptala jsem zoufale.
„Jsem s tebou, Lili.“ Ten šepot, jako by lehký vítr. Usmála jsem se a zavřela oči. Cítila jsem jeho vůni všude kolem sebe.
„Chybíš mi. Tvé doteky, tvé oči, úsměv. Tvůj tlukot srdce,“ zasmutnila jsem.
„Ty mi taky chybíš.“
„Nemám sílu, víš?“ řekla jsem mu, co se mi honí hlavou.
„Máš, Lili, máš tolik síly, že o tom sama nevíš. Jsi dost silná, abys mě přivolala do svého snu. Jsi dost silná na to, abych se díky tobě přeměnil. Jsi dost silná, aby sis získala mé srdce,“ zašeptal, ale mně to pohladilo duši.
„Myslím, že jsem se také zamilovala,“ přiznala jsem.
„To jsem rád.“
„Ale já ti zničila tvoji louku,“ obvinila jsem se.
„Nemohla jsi za to. Netrap se tím,“ utěšoval mě. Zhluboka jsem se nadechla. Začala myslet na něj. Jeho oči, tvář, jeho polibky. Ucítila jsem lehké mravenčení. Otevřela jsem oči a usmála se. Menší část okolo mě byla jako dřív. Krásná, plná života.
„Vidíš. Jsi silná,“ pochválil mě.
„Ale je to jen kousek,“ posteskla jsem si.
„Zavři oči,“ přikázal mi. Poslechla jsem. Po kolikáté už. Lekla jsem se, když mi jeho dech pošimral ouško. Zachvěla jsem se.
„Chtěl bych s tebou být. Navždy.“ To vyznání mě připravilo o dech. Cítila jsem, že dokážu vše.
„Navždy,“ zašeptala jsem a vstala. Ruce jsem nechala podél těla a zavřela oči. Myslela jsem na smysl svého života. Na to, že bych mu snesla modré z nebe, kdyby to šlo. Ve své mysli jsem ho hladila po tváři a utápěla se v té zeleni. Ucítila jsem mravenčení, které postupovalo z břicha do nohou, zad, rukou, až ke konečkům prstů. Usmála jsem se.
Cítila jsem to. Otevřela jsem oči a viděla, jak se stromy obalují listím. Jak rostou květiny a rozvíjejí své květy. Jak se tráva zelená. Vše se probouzelo, po dlouhé době. Jako by příroda jen čekala. Byl to překrásný pohled.
„Dokázala jsem to,“ zašeptala jsem nevěřícně.
„Já to věděl, nelekni se,“ upozornil mě, když jsem ucítila jeho ruce na svém bříšku. Stál za mnou a přitáhl si mě do náruče. Dlouho jsme tam jen stáli. Byla jsem unavená, ale šťastná. Otočila jsem se a hleděla do těch nejkrásnějších očí.
„Miluji tě,“ zašeptala jsem.
„Já miluji tebe, děkuji.“ Usmál se. Můj střed vesmíru mě držel pevně v náruči. Tiše šeptal svá vyznání, která jsem mu brala ze rtů svými polibky.

Ruku v ruce jsme se vydali na nádraží. Dorazili jsme domů a teta nic neřekla, jen se usmívala. Byla ráda za mě. Patřili jsme k sobě a dávali to nevědomky najevo každým pohybem, každým gestem či slovem. Tu noc jsem se k němu přitulila. Nebyl sen, byl má skutečnost.

„Na co myslíš?“ zeptal se bezstarostně.
„Bude mi chybět můj jednorožec,“ povzdechla jsem si.
„Já ti můžu zařehtat,“ zasmál se. Plácla jsem ho přes hruď.
„Jsi má princezna. Zachránila jsi mě,“ řekl mi upřímně.
„Celý život jsem myslela, že nosím smrt,“ pověděla jsem po pravdě.
„A teď si myslíš co?“ Zahleděl se mi do očí.
„Nevím,“ houkla jsem k němu. Zavřel oči, dal ruku v pěst a poté ji rozevřel. V dlani měl semínko. Nechápavě jsem na něj koukala. Významně se na něj zadíval a ruku dal před moji tvář. Vzala jsem svoji ruku a položila ji k té jeho, zavřela oči a nechala svoji mysl prostoupit jedinou myšlenkou. Allen. Uslyšela jsem tichý výdech. Otevřela jsem oči a spatřila, jak má v ruce místo semínka překrásnou lilii.
„Dáváš život,“ zašeptal s respektem.
„Jak jsi to udělal s tím semínkem?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď tušila. Znovu dal ruku v pěst, a když ji rozevřel, měl hrst plnou života.
„Umím vytvářet život, ale neumím to co ty.“ Podíval se na mě a pohladil mě po vlasech. Položila jsem svoji dlaň na jeho zápěstí a soustředila se. Viděla jsem růst nejrůznější druhy květin. Byla to nádherná podívaná.
„Byla jsi pro mě stvořena.“ Věřila jsem mu. Byli jsme si souzeni. Vysíleně jsem si položila hlavu na jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce.

„Ty jsi můj život.“ Políbila jsem ho. Začala jsem usínat s vědomím, že ho mám u sebe. Navždy.
Ty sny se mi přestaly zdát, my chodili na naši louku a já? Zdokonalila jsem své schopnosti a kolem našeho domu je plno květin. I když se mi občas stane nehoda a já zůstanu stát v mrtvé části, přijde ke mně, chytne mě za ruku, políbí do dlaně a za chvilku už mě zase hřeje hebká tráva.
Jen díky Allenovi jsem začala věřit, že pro každého na tomto světě je jeho druhá polovička. Někdo, kdo tomu druhému bude rozumět i beze slov.
Jsou věci, které mě nepřestanou fascinovat. Třeba když si mácháme nohy v potůčku, veškerý život k nám neohroženě připluje a oťukává nás. Kolikrát jsem ho viděla krmit zajíce nebo srny. Momentálně je pro mě ale nejdůležitější jiná otázka. Jaké asi bude naše dítě?