Život, rozhodně život

Přítomnost
Uslyšela jsem ránu z horního patra. Rozeběhla jsem se po schodech a rozrazila dveře. Na koberci seděl Allen a usmíval se na malou holčičku s dlouhými černými vlásky, která mu úsměv opětovala. Podívali se na mě oba ve stejnou dobu a on pokynul rukou, abych si k nim přisedla. Došla jsem na místo a malou pohladila po tváři. Upřela na mě své velké zelené oči, ve kterých plál veselý plamínek. Kolem nás se válela hromada kostek. Allen se ke mně nahnul a políbil mě. I po pěti letech se mi při jeho polibku motá hlava a celá se chvěji. Dívenka se zachichotala. Začali si zase stavět věž a já začala vzpomínat.
Před pěti lety
Venku zahřmělo. Uslyšela jsem dětský pláč, ale muž vedle mně mi zašeptal do ucha:
„Já tam jdu, spi dál.“ Milovala bych ho ještě víc, kdyby to šlo. Políbila jsem ho a opět se zachumlala do deky.
Ráno jsem vstala a podívala se s láskou na svého milého. Tiše pochrupoval a usmíval se ze spaní. Vzala jsem si župan a pomalu za sebou zavřela. Došla jsem k protějším dveřím a otevřela je. Byl to slunný pokojík, kterému vévodila žlutá postýlka s nebesy. Přešla jsem místnost a nahnula se nad ni. Spatřila jsem malinký uzlíček, který si hrál s peřinkou.
„Zase ses odkopala, ty zlobidlo?“ promluvila jsem na ni. Jakmile si mě všimla, podívala se na moji tvář a usmála se. Natáhla ke mně své ručičky a zatřepala jimi. Automaticky jsem ji vzala do náruče, přitiskla se k ní a políbila ji na hlavičku. Měla chocholku černých vlásků. Přešla jsem s ní k oknu.
„Dneska bude krásně.“ Otočila jsem se za tím nejmilejším hlasem. Stál ve dveřích a usmíval se na nás. Malá zašvitořila a natáhla se k němu. Přešel k nám, políbil mě na rty, ji do vlásků a přitiskl se k nám. Zkoumavě jsem se podívala na ten poklad, co jsem držela.
„Myslíš, že bude mít nějaké schopnosti?“ zeptala jsem se. Musela jsem. Trápilo mě to a on to vycítil.
„Neměj strach, pokud ano, naučí se to ovládat, pokud ne, budeme ji milovat přeci stejně. Nic se nezmění.“ Měl pravdu.

Před čtyřmi roky
„No, ty jsi ale šikovná,“ usmívala jsem se na svoji princeznu. Měla plnou hlavu vlasů havraní barvy, které kontrastovaly se sytě zelenými kukadly. Usmála se a odhalila řadu bílých zoubků. Vratkým krokem došla až ke mně a chytla mě za nohu.
„Mama.“ Zvedla jsem ji a šťastně mačkala ke svému tělu.
„Hm, nebylo by jedno objetí i pro mě?“ Zaznělo ode dveří. S malou v náručí jsem přistoupila k Allenovi a jednou volnou rukou jsem nás k němu přitiskla. Byl čas to zkusit. Allen zavřel dlaň, a když ji otevřel, držel semínko. Malá se k němu snažila natáhnout, ale já rukou pohladila jeho zápěstí, a v tu chvíli nám před očima vyrostla malá slunečnice. Malá zavýskala a začala tleskat.
„Tak co, maličká, zkusíš to?“ zadoufala jsem. Ta se ale soustředila na květinu.
„Dej tomu čas, Lili,“ pousmál se. Měli jsme spoustu času.

Před třemi roky
Akorát jsem dodělávala oběd, když se mi kolem nohou prohnalo malé tornádo.
„Neběhej,“ řekla jsem přísným hlasem. Dívka se zastavila, otočila a dva copánky zavlály okolo její hlavy. Upřela na mě svůj psí pohled a nevinně se usmála. Přiběhla ke mně a už se tulila.
„Promiň, mami,“ zašeptala mi do trika.
„To nic, ale když vidím, jak běháš, mám strach, že si něco uděláš,“ vysvětlovala jsem jí.
„Dám pozor, ano?“ Kývla jsem.
„Mám tě ráda,“ řekla a vtiskla mi pusu na tvář.
„Já tebe také.“ Naši chvilku vyrušilo bouchnutí dveří.
„Tatíííí.“ Vběhla mu do náruče, div ho nepovalila.
„Jak se má moje princeznička, nezlobila jsi maminku?“ Mrkla jsem na ni a ona jen zavrtěla hlavou.
„Tak co, zkusíme to dnes?“ V hlase jsem měla stejnou obavu, která se objevila v jeho očích. Malá si šla jako vždy sednout do obýváku a čekala na nás. Allen k ní přistoupil, ukázal prázdnou dlaň, zavřel ji, a když ji znovu otevřel, bylo tam semínko.
„Tatí, prosím lilii,“ zaprosila. On se usmál. Věděl, že malá tu květinu miluje. Přešla jsem k nim s úsměvem, pohladila jeho ruku a objevila se bílá lilie. Už dávno jsem to uměla ovládat na jedničku. Holčina se natáhla a přivoněla.
„Krásně voní,“ oznámila nám. Rozesmáli jsme se, atmosféra se uvolnila.
„Tak, teď to zkus ty. Soustřeď se. Zavři oči a mysli na jakoukoli květinu.“ Viděli jsme, jak se snažila, ale nic se nedělo. Převzala jsem iniciativu. Mrkla na něj a v jeho dlani se objevilo další.
„Polož ruku na tu jeho. Zavři oči a mysli na nějakou krásnou vzpomínku.“ Dívenka se usmála, jak si na něco vzpomněla, ale nic se nedělo. Pokrčila rameny a bezradně se na nás podívala. Pohladila jsem ji po vlasech.
„To nevadí, jdi si hrát na zahradu, ano?“ Ta se hned zvedla a šťastně se rozeběhla ke dveřím.
„Neběhej,“ zavolala jsem za ní.

Před dvěma roky
„Mladá dámo, kolikrát jsem ti říkala, že žáby patří ven?“ hubovala jsem.
„Ale mami, ona má nemocnou nohu,“ vehementně se obhajovala. Musela jsem se zasmát. To bylo po několikáté, co domů přinesla nějaké zvíře. Nejradši měla žáby. Podívala jsem se z okna. Blížila se bouřka. Doufala jsem, že Allen to stihne z práce dřív, než si dá nedobrovolnou sprchu.
„Jdi ji dát na zahradu.“
„Ne!“ Měla své období. Vzdychla jsem. Je čas zkusit to jinak.
„Jak by ti bylo, kdyby tě někdo unesl z domova? Od nás? Z tvé postele a dal tě někam, kde nikoho neznáš?“ Dívka mě chvilku zkoumala.
„Od vás?“ zeptala se. Kývla jsem.
„To bych nechtěla.“
„No a ty myslíš, že ta žabička nemá rodiče?“ dívala jsem se na ni a pohladila ji po vlasech. Dívenka se smutně podívala na zvíře ve své ruce.
„Dojdu ji vrátit tam, kde jsem ji našla.“ Byla jsem ráda, že je tak chytrá. Chtěla jsem zaprotestovat, ať to nechá po bouřce, ale když jsem se podívala z okna, svítilo tam slunce a na obloze nebyl ani mráček. Dívka vyběhla ven, ale u dveří se zastavila a poslala mi vzdušnou pusu. Usmála jsem se na ni. Už dávno jsme ji do ničeho nenutili, čekali jsme, jestli se něco projeví nebo ne. Milovali jsme ji i bez zvláštních schopností.

Před rokem
„Tatí, prosím, naposledy.“ Házela po nás smutné pohledy. Vzdychli jsme součastně a Allen otevřel dlaň. Já pohladila jeho ruku a už nám před očima rostla fialová orchidej. Dívka se šťastně usmála a květinu si vzala.
„Mám vás ráda.“ Oběma nám dala pusu na tvář a chtěla si jít hrát ven. Podívala jsem se po pokoji.
„Okamžitě se zastav. Než půjdeš ven, uklidíš si pokoj,“ oznámila jsem jí. Uslyšela jsem tiché, ale vytrvalé klepání. S Allenem jsme se otočili k oknu a viděli, že začalo mrholit. Zase. Poslední dobou se počasí měnilo nějak často. Malá se dala do úklidu a my si odešli sednout do obýváku na gauč. Tiše jsme se bavili. Ozvalo se bouchnutí dveří a dusot po schodech.
„Mám uklizeno, můžu jít na zahradu?“ zeptala se nás.
„Ale venku prší,“ namítla jsem.
„Ne ne, vždyť je krásně,“ řekla a ukázala k oknu. Opravdu, venku svítilo slunce.
„Tak utíkej, ale nezlob,“ usmál se Allen a pobídl ji ke dveřím. Přemýšlela jsem a podívala se na něj se stejnou otázkou v očích, jaká napadla jeho.
„Nepřijde ti, že se nějak často mění počasí?“ zeptal se mě. Přikývla jsem. Najednou vyskočil na nohy. Udělal to tak rychle, že jsem se lekla.
„Co se děje?“ nechápala jsem.
„Musím něco zkusit, pojď, jdeme,“ chytl mě za ruku a táhl za sebou. Běželi jsme na zahradu, kde si hrála malá. Podívala se na nás a rozesmála se.
„Tatí, víš, že mamka říká, že nemáme běhat,“ řekla mu káravým tónem, ale cukaly jí koutky.
„Já jsem říkal, že máš pořádně uklidit pokoj, ty neumíš poslouchat?“ spustil na ni Allen hlasitěji než obvykle. Najednou zalezlo slunce a začalo poprchávat. Dívala jsem se udiveně na nebe.
„Ale tati…“ chtěla pokračovat, ale on zvedl přísně ruku a zamračil se. V dáli se zahřmělo a v další chvíli oblohu proťal blesk. Vyděšeně jsem se podívala na dceru.
„To nic, holčičko, ale příště si ukliď hračky i za dveřmi,“ řekl už klidným hlasem. V jejím pokoji nebyl, ale dobře věděl, že za dveře se vždy malá zapomene podívat.
„Máme tě rádi,“ usmála jsem se na ni a přitiskla si ji k sobě. Podívala jsem se na nebe. Mraky se začaly trhat a vysvitlo slunce. Podívala jsem se na Allena a ten na mě mrkl a usmál se.
„Dcerko, všimla sis, že se počasí mění podle tvé nálady?“ zeptal se jí narovinu. Dívka se zamyslela a pak kývla.
„Když jsem smutná, prší, když mám vztek, hřmí, a když jsem veselá, svítí sluníčko,“ vyjmenovávala. Podivila jsem se.
„Jak dlouho to víš?“ vypadlo ze mě.
„No, už déle,“ oznámila klidně.
„Proč jsi nám to neřekla?“ vydechl Allen. Dívka pokrčila ramínky.
„Neptali jste se,“ odpověděla prostě. Rozesmáli jsme se a přitiskli si ji blíž k sobě. V noci, když naše rosnička spinkala, bavili jsme se o tom.
„Mohlo to být něco horšího,“ řekl mi.
„To máš pravdu, docela se mi ulevilo a jsem opravdu ráda, že malá není ten typ, který se vzteká a hádá,“ zasmála jsem se tiše.
„No, to je fakt, jsem rád, že je to naše sluníčko,“ přidal se ke mně. Najednou nám to všechno došlo. Když byla malinká a plakala, pršelo. Měli jsme to celou dobu na očích, ale nevšimli si toho. Oběma se nám ulevilo. Věděli jsme, co nás čeká.

Přítomnost
Ze vzpomínek mě probral blesk, který osvětlil celou místnost. Podívala jsem se na dceru. Naštvaně se dívala po kostkách.
„Copak je?“ zeptala jsem se jí.
„Prostě to nejde, nemám na to,“ zašeptala smutně.
„Máš na všechno, co si zamaneš. Zkusíme to spolu, ano?“ Dívka kývla a všichni tři jsmekostku po kostce postavili velikou věž. Do zad mě hřály sluneční paprsky.
„Jsem ráda, že máš dobrou náladu, půjdeme trénovat,“ řekla jsem a podívala se na Allena, který se usmíval. Mrkl na ni a začali se zvedat. Šli ke dveřím a zastavili se, když viděli, že pořád sedím. Dívaly se na mě dva stejné páry zelených očí. Byli si tolik podobní. Dívenka ke mně přiběhla a dala mi pusu na tvář. Usmála jsem se a vstala.
„Maminka je šípková Růženka,“ zasmála se.
„A ty moje rosnička.“ Vzala jsem jí do náruče.
„A musíme i dnes?“ Podívala se na mě psím pohledem. Váhala jsem, ale Allen to vyřešil za mě.
„S velkou mocí přichází velká zodpovědnost.“ Kývly jsme obě součastně. Měl pravdu.
„Já vím, tati,“ řekla a ruku v ruce jsme se vydali na zahradu. Za ten rok jsme udělali tolik pokroků. Sice občas zahřmí, ale naučili jsme jí, že když začne být smutná, musí si vzpomenout na něco veselého. Má to výhodu, nemusím se jí ptát, jak se má.
Pousmála jsem se a ona to viděla.
„Čemu se směješ?“ zeptala se zvědavě. Zakroutila jsem hlavou a objala jsem ji spolu s Allenem. Byli jsme šťastná rodina, tak jak jsem si vždy přála.
„Mám tě ráda, Mili,“ řekla jsem jí a vtiskla polibek do vlasů.