Poslední nádechy

Pomalu mě vytáhl z toho, čemu se ještě před chvílí dalo říkat auto. Sklonil se blíž a z tváře mi odhrnul vlasy. Cítila jsem, jak mi něco slaného smáčí rty. Namáhavě jsem otevřela oči a utápěla se v mořské bouři jeho očí. Byla v nich neskutečná bolest a strach. Sklouzla jsem pohledem níž. Chvěly se mu rty. Celý se chvěl. Něžně si mě přisunul kousek blíž. Vydechl a ze rtů mu unikl první vzlyk. Ten zvuk mi trhal srdce.

„Nesmíš mě opustit. Nesmíš to vzdát, prosím, zůstaň se mnou. Za chvíli tu bude sanitka. Jen ještě vydrž,“ šeptal mezi vzlyky. Snažila jsem se zvednout ruku, pohladit ho po tváři a ujistit ho, že vše bude v pořádku. Ucítila jsem ostrou bolest v hrudi. Zasténala jsem. Sáhl na to místo a zvedl ruku, jakoby tomu sám nevěřil. Byla celá od krve. Únava stoupala a já s ní bojovala všemi silami, které mi ještě zbývaly. Viděla jsem ho poprvé plakat. Jeho slzy mi dopadaly na obličej a mísily se s mými. Ani jsem si nevšimla, že brečím.

„Tak kde sakra jsou? Vydrž, miláčku. Buď silná. Pro nás, kvůli nám,“ prosil mě tiše. Bolest se šířila a mně se začalo hůř dýchat. V ústech jsem cítila nepříjemnou chuť, chuť krve. Pak jsem v jeho očích spatřila zděšení. Chtěla jsem promluvit, ale zmohla jsem se jen na tichý sten bolesti. Tu bezmoc jsem nenáviděla. Chtěla jsem mu říct, že byl to nejlepší, co mě potkalo, že byl smyslem mého života. Ať se netrápí. Pozvedl moji ruku a dal si ji na tvář. Byl horký. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku.

„Prosím, jestli tam nahoře opravdu jsi, poslouchej. Pokud mám teď umřít, splň mi poslední přání. Dovol mi, abych mu ukázala náš život svýma očima. Prosím.“

Najednou se mu rozšířily zorničky úžasem. Viděl to…

₪₪₪

Zazvonil zvonek a já přiběhla nadšeně ke dveřím. Stála v nich usměvavá Romča. Těšila se stejně jako já. Důvod byl prostý. Do města přijela pouť. Přivítala jsem ji a pozvala ještě dovnitř. Chyběly mi kalhoty. Venku panoval podzim se vším všudy. Krom toho, že padalo listí, byla i docela zima. Připravily jsme si kafe a vyměňovaly si své dojmy. Byly jsme nadšené. Když přijela pouť, jako by někdo mávl kouzelnou hůlkou, a z dospělých žen se stávaly zase malé holky, těšící se na cukrovou vatu, marcipán a plno atrakcí. Dooblékla jsem se a vyrazily jsme. Město bylo plné lidí všeho věku. Všude byl slyšet dětský smích a hubování dospělých. Vzduchem se nesla vůně trdelníku, klobás i různého koření.

Zastavily jsme se a rozhlížely. Do oka nám okamžitě padla horská dráha. Na nic jsme nečekaly a skočily do prvního vozíku. Romana si stěžovala, protože chtěla spíš do posledního, ale ukonejšila jsem ji tím, že nejedeme naposledy. S tím souhlasila. Nadskakovaly jsme netrpělivostí, když do mého zorného pole vešel ten nejkrásnější chlap. Dloubla jsem loktem do kamarádky a ukázala jeho směrem. Uznale hvízdla, čímž na nás upozornila. Kluk se otočil naším směrem a já zrudla. Pousmál se, ale netušila jsem, komu byl úsměv určen. Přece jen, Romča byla hezčí. Vydal se naším směrem a já na prázdno polkla. Zaplatil a sedl si za nás.

„Ten kluk za námi je fešák, viď?“ řekla trošku nahlas a očkem po něm mrkla. Flirtovat uměla dobře. Kývla jsem a snažila se nevšímat si jeho propalujícího pohledu. Vyjeli jsme, když byly vozíky plné. Užívaly jsme si jízdu, ale mé myšlenky ujížděly o vozík dál. Netušila jsem, jak ho oslovit, zato má kamarádka neváhala. Když jsme vystoupily, zastoupila mu cestu a zeptala se, jestli nechce jít na limonádu, kterou točili o pár stánků dál. Souhlasil a všichni tři jsme se vydali směr limča. Házela jsem na něj velmi nenápadně úsměvy a on mi je oplácel.

Dali jsme se do řeči a čas utíkal stejně rychle jako jízda na jakékoli atrakci. Upozornila jsem Romču na fakt, že se chci ještě párkrát zatočit. Filip, jak se kluk představil, se zeptal, jestli by mohl jít s námi. Nadšeně jsme kývly. Po cestě jsme narazili na Lenku, to byla Romči kamarádka. Začaly se o něčem bavit a my netrpělivě čekali. Když si uvědomila, co se děje, omluvila se nám a odešla s ní. Fakt super. Podívala jsem se nerozhodně po svém společníkovi, ale ten se nepřestával usmívat a řekl, že točit se přeci zvládneme i bez ní.

Přesunuli jsme se do víru zábavy. Bláznili jsme, smáli se a ujídali si cukrovou vatu. Když se začaly rozsvěcet atrakce, teprve mi došlo, že je už večer. Vydali jsme se na hlavní scénu, kde zrovna hrála nějaká kapela. Chvilku jsme poslouchali, hráli dobře. Několik párů vesele tancovalo. Po pár písničkách zpomalili a utvořily se různé dvojce, které se začaly vlnit do rytmu. Ucítila jsem dotek na své ruce.

„Smím prosit o tanec?“ zeptal se. Chytla jsem se ho a on se ke mně přivinul. Srdce se mi divoce rozbušilo. Pomalu jsme tančili a já vnímala jenom jeho prsty, jak mi kreslí kruhy po zádech. Zůstali jsme spolu na ohňostroj. Poté byl čas se rozloučit. Ani jednomu se nechtělo. Naštěstí nebyl z těch, kteří se stydí, a hned jsme si domluvili rande i na zítra. Usínala jsem s úsměvem na rtech.

Další schůzka byla jen jedna z mnoha, které následovaly. Po čase jsme spolu začali chodit. Čas letěl a blížilo se naše výročí. Měl přichystané překvapení, o kterém mi jako správný chlap řekl už týden dopředu, jen aby mě mohl napínat a provokovat.

Ráno netrpělivě stepoval přede dveřmi a popoháněl mě. Vyrazili jsme autem někam do neznáma. Po hodince zastavil v malé vesničce. Rozhlédla jsem se a můj pohled padl na obrovskou chalupu. Váhala jsem, ale on mě chytl za ruku a táhl za sebou. Zazvonil a otevřela nám starší paní, která nás hned vítala s úsměvem. Nedůvěřivě jsem ho sjela pohledem. Co zase chystá? Přešli jsme na dvůr, kde nás přivítal houf psů. Nestačila jsem je všechny hladit, když mi pokynul, abych pokračovala. Došli jsme ke stodole. Přestala jsem dýchat. V seně ležela štěňata.

„Jednoho si vyber.“ Neváhala jsem a vybrala si černého labradora, který měl na pravé přední tlapce skvrnku. Přitulila jsem se k němu.
„Jak se bude jmenovat?“ zeptal se mě Filip.
„Daneček,“ odpověděla jsem bez zaváhání. Domů jsme jeli ve třech. Tímto však překvapení nekončilo. U dveří mi podal obálku, ve které byl dopis. Zvědavě jsem ho otevřela a začala číst:

„Miláčku,
dneska je to přesně rok, co jsme se poznali. Nechápu, že zrovna já jsem měl to štěstí a ukořistil Tvé srdce. Jedno vím však jistě. Nikdy Tě nenechám odejít. Jsi to, proč tu jsem. Jsi můj smysl života. Jen díky tobě mám chuť žít a dýchat. Přeji si, aby takových výročí bylo v našem společném životě mnoho. V obálce leží klíč od mého bytu a mého světa, jehož jsi součástí. Prosím, pojďme své životy spojit v jeden.
Miluji tě.
S láskou
Filip.“

Zalapala jsem po dechu a vrhla se mu kolem krku. Bydlela jsem sama a měla svůj život, který byl jen díky němu plný života. Neváhala jsem. Ještě ten den jsme odvezli mé věci k němu.

Měl pravdu, takových výročí bylo více. Přesně sedm. Sedm krásných let po jeho boku. Já, Filip a Daneček. Je pravda, že mě někdy vytáčel, ale nikdy jsem nezapochybovala o své lásce k němu. Byl ten pravý. Moc dobře jsem věděla, že i on to cítí stejně. Po letech jsme si rozuměli i beze slov.

Bylo odpoledne a Filip bručel. Volala mi mamka a prosila, abychom přijeli na návštěvu. Rozhodla jsem se pochlubit cukrovím, a tak jsem pár kousků zabalila do krabice. Neměl tyhle rodinné návštěvy rád. Trpěl je jenom kvůli mně. Podívala jsem se z okna. Všude byl sníh. Neměla jsem ráda zimu. Oblékli jsme se, psa zavřeli v bytě a vyjeli. Krabice ležela vzadu na sedačce. Projeli jsme ostrou zatáčkou. Vyčítavě jsem se podívala na řidiče, mohl by jet opatrněji. Věděl, na co si myslím, a usmál se. Podívala jsem se, v jakém stavu se nachází krabice, když jsem uslyšela jeho hlasitý výkřik a kvílení pneumatik. Trhla jsem sebou dopředu, ale můj pás mě vrazil zpět hluboko do sedačky. Ucítila jsem prudký náraz a ostrou bolest. Vzduchem létalo roztříštěné sklo. Pak nastalo ticho. Vzduch se sytil pachem krve. Nemohla jsem se hýbat, protože sebemenší pohyb mi způsoboval neskutečnou bolest. Myslela jsem jen na Filipa. Určitě je v pořádku, slyšela jsem, jak se souká ven…

₪₪₪

Vzpomínky skončily stejně, jako končí film. Slzy velikosti hrachu se koulely po jeho tvářích. Teď už věděl vše. To, že jsem ho milovala od první chvíle a nikdy nezaváhala. Promítla jsem mu každičkou významnou chvíli. Jeho první tiché „miluji tě.“ Naše první společné koupání i dovolenou u moře, první společnou noc a šťastné ráno poté. Lehounce se usmíval, ale jeho oči se plnily nekonečnou bolestí.
Cítila jsem, jak mi dochází poslední síly. Nezbývalo moc času. Podívala jsem se mu do očí a donutila se zformulovat slova:
„Miluji tě.“ Sklonil se ke mně a už plakal nahlas. Mezi vzlyky šeptal svá vyznání, prosby a modlitby.
„Polib mě, prosím,“ zamumlala jsem nesrozumitelně. Kývl a spojil naše rty v polibku. Byl slaný a přesto nádherný jako všechny ostatní. V dálce jsem uslyšela zvuk sirény. Cítila jsem chlad. Nastal ten čas. Naposledy jsem mu vydechla do úst a mé srdce utichlo…

₪₪₪

Spatřila jsem světlo, které mě k sobě lákalo. Pomalu jsem se vydala vzhůru po schodech a cítila, jak mě obklopuje hřejivé teplo. Když se najednou ozval ten hebký a jemný hlas:
„Zaujalo mě tvé poslední přání. Věnovala jsi ho svému milému. Věnovala jsi ho lásce. Slyším i Filipovy modlitby. Staneš se andělem. Jeho andělem. Do doby, než se shledáte. Tak jest.“
Usmála jsem se a šťastně kývla. Podívala jsem se dolů na chlapce, který v náruči drtil tělo nehybné dívky a usedavě plakal.
„Počkám na tebe, má lásko. Ani smrt nás nerozdělí,“ zašeptala jsem tiše a poslala mu vzdušný polibek…