Polárka a drozd

„Proč?“ vyletělo mu z úst dřív, než se stačil rozmyslet, jestli se chce opravdu slyšet odpověď.

„Protože to tak bude lepší,“ usmála se smutně, v modrých očích se jí zaleskly slzy.

Sledovala, jak se to bláznivé stvoření, které se odhodlalo k nebezpečnému činu a zamilovalo se do ní, pomalu vzdaluje opuštěnou alejí. Tušila, že trpí, aniž by to musela vyčíst z jeho shrbené postavy.

Když se odhodlala k tomuto kroku, věděla, že ji to bude stát spoustu přemáhání a vlastní bolesti, protože zraní druhého člověka. Ale měla ho přespříliš ráda na to, aby mu později ublížila nevědomky nějak víc. Bála se toho, že to udělá, protože jí chyběl cit, který by k němu měla a který by jí nedovolil tohle udělat. Protože by ho milovala.

Těžce si povzdechla a vydala se pryč, na druhou stranu od aleje, kde zmizel on. Několikrát se za sebe ohlédla, ale s jeho pohledem se nesetkala. Na to ho až příliš zranila.

Cesta, kterou kráčela, byla ohrazená nízkými smrčky a houštím. Pomalu se nořila hlouběji do lesa. Měla chuť se vrátit, otočit se a rozběhnout zpátky za ním, aby ho utěšila, ale… nešlo to, nemohla.

Na nedaleké mýtině se posadila do trávy. Lehce šuměla, když se na okolí snášela tma a ona si lehala na záda. Pozorovala oblohu.

*

Přišlas.

Znamená to, že už nemáš víru v to, cos nechala za sebou? Proč jsi nešla za ním? Třeba bys byla šťastná.

„Možná a možná ne. Ale cítila jsem, že ani víra by mi nepomohla k rozletu.“

Na kameni se usadil drozd. Sledoval ji jedním okem, a zatímco naslouchal rozmluvě, tlumeně vyťukával jednoduchý rytmus do malé skalky. Znělo to jako melodie, jako ukolébavka, a tak brzy usnula.

Nepodáš mi ruku, Polárko?

Hvězda k ní natáhla paprsek světla.

Chyť se, něco ti ukážu.

Z nebeské výše se společně dívaly na mladíka, který bezradně hleděl k měsíci. V duchu ho proklínal, že při něm nestál, stejně jako ona. Byli stejní, oba mu ukazovali dvě tváře a ani jedna se nezdála být zcela upřímná. Nebesa ho zradila.

Pomůžeme mu?

Přikývla.

*

Na jeho hlavu se snášel hvězdný prach. Drozd proletěl okolo a usadil se mu na rameni.

Podívej, ona ti dává znamení.

A skutečně, když se podíval na oblohu, vedle Polárky tam spatřil i druhou hvězdu, zářící úplně stejně. Ta druhá na něj lehce pomrkávala.

To abys nezapomněl. Schovej si ho, ona ti ho darovala, aby tě osvobodila.

Drozd zavířil hvězdným prachem a uletěl.

On se usmál, snad proto, že pochopil. Je jiná, ale je při něm. Nemiluje ho, ale už mu neublíží, už nemůže. Vrátila mu jeho srdce.

*

Ráno byla obloha jasná. Jitřenka se zvolna vytrácela a její společnice pro tu noc už zmizela ještě před svítáním. Ležela na mýtině uprostřed lesa a věděla, že teď už bude všechno v pořádku. Nemusí mít výčitky, vrátila mu, co jí dal.