Katedrála

Eileen seběhla těch pár schodů, vedoucích z jejich činžovního domu. Na ulici si přitáhla šálu blíž ke krku; letošní podzim nebyl žádnou výjimkou v sychravosti. Zamířila vpravo a prošla ulicí až na křižovatku, kde neváhala a vydala se směrem k parku a katedrále. Šedé mraky zakrývající oblohu jako těžká peřina ji doprovázely, slabý vánek si pohrával s jejími hnědými vlasy. Celková nálada dne byla melancholická, moc lidí byste na ulici nepotkali. I Eileen měla ten pocit a zasněně pozorovala zežloutlé listí na chodníku, které vítr ještě nestihl rozfoukat do všech stran.

Pár holubů u branky, vedoucí do parku, poplašeně vzlétlo, když se přiblížila. V parku byl podzim ještě krásnější, než dole ve městě. Na stromech se střídaly nejrůznější odstíny červené a žluté. Jenom pár se jich skvělo svou zelenou barvou. Lidé roztroušení na lavičkách si četli nebo jen tak pozorovali tu krásu a klid okolo. Eileen se ale nepřipojila, i když do parku si často chodívala číst, dnes jen prošla do jeho středu a zastavila se u katedrály.

Bílé věže se tyčily vysoko do nebe a působily nekonečností a neuvěřitelnou křehkostí. Portál zdobilo několik biblických výjevů vytesaných do kamene a v barevných vitrážích se často vyjímaly barevné postavy světců nebo jen mozaiky.

Zastavila se u jednoho z bočních vchodů a zkontrolovala hodinky na své ruce. Každou chvílí tu bude. Určitě zas přijde o něco později. Čekání si krátila pozorováním žebroví s lomeným obloukem, které zvenku podpíralo katedrálu. Z celé stavby na ní dýchala strohá majestátnost, vyzařující lehkostí a zároveň velkou mocí. Odtrhla oči od chrámu a podívala se na cestu. Konečně je tady, pomyslela si, když nedaleko uviděla povědomou osobu.

„Ahoj Margaret,“ oslovila dívku s černými vlnitými vlasy a poněkud uštvaným výrazem.

„Promiň, ale ujel mi autobus.“ Margaret na ni upřela hnědý provinilý pohled.

„Vždyť jsi přišla jen o pár minut později. Nevadí mi čekat. Jsem zvyklá,“ odpověděla Eileen a smutně se usmála.

 „Tak dobře. Půjdeme?“ zeptala se Margaret, jako by nic nepostřehla. Eileen přikývla a obě dívky se společně vydaly parkem, ovšem na druhou stranu, než ze které přišla Eileen.

Den jako by se ve své pošmournosti vyžíval – než dívky stačily projít parkem, dalo se do deště. Nezbývalo jim nic jiného, než se před deštěm ukrýt v nedaleké kavárně.

Když pak měla každá před sebou šálek horké kávy s mlékem, Eileen se zeptala: „Tak co je u tebe nového?“

Margaret zasvítily oči. „Představ si, mám nového přítele.“

Eileen se usmála; její kamarádka tedy po dlouhé nalezla ztracené štěstí.

„A jak vypadá?“ hořela touhou dozvědět se co nejvíc o novém objektu Margaretiny lásky.

„Má krásné tmavé oči. Skoro až černé. A taky černé vlasy.“

„To musí vypadat podobně, jako Tobias. Má taky černé vlasy a oči.“ Eileen si vzpomněla na svého přítele, který se jí v posledních dnech moc sám od sebe neozýval. S Margaret se shodly ve stejném typu, co se týče vlasů a očí, ale Eileen spíše ocenila jisté charisma, kdežto Margaret zajímalo celkové vzezření, než zajímavost.

Musela uznat, že se v Tobiasovi trochu zmýlila. Byl sice hodný a přívětivý, jen na svůj vkus musela více upoutávat jeho pozornost. Často si připadala hloupě, někdy poněkud vtíravě.

Zahnala myšlenky na samotářského přítele a věnovala pozornost kamarádce, která jí mezitím líčila, jak je její nový přítel úžasný a pozorný. Eileen jí mohla jen závidět. Margaret nakonec po půlhodině povídání přestala pět chválu, a tak se domlouvaly na jejich plánovaném výletě do Norska.

Když se pak večer vracela domů, katedrála vypadala v pouličním osvětlení ponuře, skoro až hrozivě. Už nepršelo, ale vzduch byl ještě cítit svěžestí. Posadila se na poslední schod vedoucí ke katedrále a z kapsy kabátu vytáhla telefon. Tak trochu doufala, že jí Tobias aspoň napsal. Ani ji ale nepřekvapilo, když na displeji neuviděla ikonku zprávy. Přesto cítila jisté zklamání.

Pak, stále ještě usazená na úpatí majestátního dómu, do telefonu napsala pár slov na dobrou noc. Třeba odepíše.

Mobil strčila do kapsy. Chvíli si ještě užívala tu melancholickou atmosféru, ale když se rozmrholilo, vydala se pomalým krokem domů, ruce zaražené hluboko v kapsách.

°~°~°

Ráno ji probudilo ostré sluníčko, vkrádající se do jejího pokoje nezataženým oknem. Ani si nestihla pořádně přivyknout na světlo a už její ruka šátrala na nočním stolku, aby nahmatala telefon.

Nenapsal.

Rozhodla se tím příliš netrápit; vstala a při oblékání se rozhodla, že se po snídani půjde projít do parku, kde si možná sedne s knížkou. Ranní šálek kávy si ale nedokázala tak dobře vychutnat jako jindy. I přes několik lžiček cukru se jí káva zdála hořká. Jako její nynější pocity. Vždyť co by mu udělalo, kdyby alespoň odepsal?

Po snídani si oblékla kabát, a to i přesto, že svítilo slunce. Když se ocitla venku, zjistila, že počasí odhadla správně. Vítr, ač nebyl moc silný, ale docela studený, rozfoukával hromádky spadaného listí.

Prošla dobře známou trasou až před katedrálu, kde se zastavila a posadila se na lavičku. Lépe se zachumlala do šály a otevřela knížku. Začetla se, a ani nevěděla jak, najednou bylo za několik minut poledne. Nijak ji to nevzrušovalo, měla dost času. Zase se zabrala do knížky, když uslyšela ženský hlasitý smích.

Byl jí povědomý. Zaklapla knihu a zvědavě se podívala, kdo se to tak smál. A koho nevidí? Margaret.

S úsměvem se zvedla, chtěla ji pozdravit, ale kamarádka si jí nevšimla. Stála k ní zády a vypadala, že čeká na někoho, kdo ji opravdu pomalým krokem následuje. A opravdu – zpoza stromu se vynořil mladý muž s černými vlasy. Margaret mu šla naproti, chytla ho za ruku a se smíchem ho táhla za sebou.

A pak zmerčila Eileen, která na ni nevěřícně koukala. Vlastně ne na ni, ale na jejího přítele. Nebo taky na svého.

„Tobiasi,“ zašeptala do větru. Otočil se na ni a jeho rozpačitý pohled jí prozradil, že ji poznal. Po chvíli zaraženého mlčení chopil Margaret a ruku a odvedl ji pryč. Bez jediného vysvětlení pro jednu, či pro druhou.

Gotická katedrála právě oznamovala poledne svým mohutným zvonem. Tyčila se nad Eileen a netušila, že se stala jediným dívčiným svědkem jejího tragického zklamání.

Stála a umocňovala svou přítomností smutnou náladu. Eileen se cítila zmatená. Bolest jí zaplavovala srdce, prostupovala celým hrudníkem. Cítila se zrazená a podvedená.

Slzy ji hřály na prokřehlých tvářích, slunce se schovalo za mraky.

Stála tam pod katedrálou a cítila, jak její srdce puká žalem.

A vítr rozfoukal hnědé vlasy

A hladil po tvářích

Zvony vyzvánějí

Hlásí poledne