Utopický lásky cit

Byl úlpněk. Kapky deště bubnovaly do hladiny a zdálo se, že píseň končí, odchází a bere si déšť s sebou domů. Dvojice sedící v malé jeskyňce uprostřed ničeho na tento okamžik čekala. Mohlo jim být 20, 40 nebo 50, záleží na úhlu pohledu. Nebyla to náhoda, tuto letní noc si vybrali záměrně. Pohled na oblohu byl skvostný a atmosféra klidná až možná příliš. To ovšem vůbec nevadilo, protože pro tyhle dva existoval jen přítomný okamžik a scenérie před nimi. Seděli hodiny a žádný z nich nepromluvil. Nebylo třeba. Byli tu oni, příroda s celou svou dokonalostí, elementy dokreslující atmosféru a kyslík, který jim umožňoval být toho součástí. Z dálky by člověk řekl, že úplněk pozorují siamská dvojčata, ale mýlil by se. Tyto dvě osoby tvořily jednu, dva kousky skládačky, co do sebe perfektně zapadají. I jejich srdce bily synchronně, naladěny na jednu společnou frekvenci, frekvenci lásky, jestli nějaká taková existuje. Vteřinu po vteřině vychutnávali výhled a společnost jeden druhého, jako by to bylo naposledy. Nevnímali čas a čas nevnímal je. Píseň skončila a déšť konečně odešel z pódia.

Byl to impulz ke změně. Muž si stoupnul, pozvedl ženu k sobě, pevně ji chytnul za ruku a dali se do chodu. Jejich chůze byla jako tanec, tak intimní a smyslná, i přes to, že země byla po dešti vlhká a kluzká. Za cíl cesty si zvolili opuštěnou rozhlednu, od které je dělil rybník. Ten se rozhodli obejít. Cestu si užívali jako malé děti. Vzduch byl vlhký, a to jim zbystřilo čich. Zavřeli oči a zhluboka nasáli pach okolí. Zareagovali usmátím se jeden na druhého. To opakovali několikrát po cestě, když se okolí a pachy změnily, až dokud nepřišli k rozhledně. Muž pustil ruku svého protějšku a zašmátral v kapse. Vytáhl z ní zrezavěný klíč, jež vsunul do zámku. Otočil klíčem a vklouzli dovnitř. Následovaly zdánlivě nekonečné schody vzhůru. Široké byly pro jednu osobu a tak muž vykročil první. Žena ho chytla za pas a zase se pohybovali jako jedna bytost.

Byli nahoře. Stáli vedle sebe, drželi se zábradlí a koukali okolo. Skenovali okolí, jako by každá hlava byla vlastně jedno oko. Pohledy tak kreslili stále dokola ležatou osmičku. Zastavili se z ničeho nic, v okamžik, kdy jejich zrak upoutalo něco na nebi. Hvězdy. Hvězdy, co se rozhodly všechny najednou spadnout z oblohy. Alespoň tak to vypadalo.

Žhavé objekty ve stále vyšším počtu se zvětšovaly a mířily do všech směrů. Byla hluboká noc a přitom se s každou vteřinou zvyšovala intenzita světla. Temnota náhle skončila a nahradil ji tento umělý den...poslední den. Některé zářící objekty se již dotkly země a předaly jí své teplo. Další a další se však objevovaly, přinášely konec, avšak jakoby neměly konce. Dvojice se na sebe podívala a žena se nadechla, že promluví. Muž pokýval hlavou a dal jí najevo, že slova nejsou třeba. Věděli, co ten druhý cítí, a to slova nedokáží obsáhnout. Pak ji muž objal. V tomto okamžiku měli všechno, totiž jeden druhého po svém boku. Poslední hluboký nádech a poslední úsměvy, které ten druhý již neviděl.