Poslední nádechy II.

„Prosím, nevzdávej to, neopouštěj mě,“ šeptal jsem k nehybnému tělu v mém náručí. Vzdala to, odešla. Nechala mě samotného.

 

Vzbudil jsem se zpocený a po tvářích mi tekly slzy. Zase ten sen. Byl to už rok, co jsem o ni přišel. Co jsem přišel o svůj smysl života. Nepřebolelo to, jak mnozí slibovali. Slýchával jsem i že to nepřebolí, ale naučím se s tím žít. Ani to nebyla pravda.

 

Seděl jsem v naší posteli, která se zdála být tak velká a opuštěná. Na druhé půlce ležel Dan. Ten jediný byl se mnou v těch nejhorších chvílích. Pohladil jsem ho po hlavě a sjel k uším. Podíval se na mě smutným pohledem. I jemu chyběla. Byla ještě noc, avšak venku zářil měsíc, který osvětloval místnost. Z nočního stolku se na mě z fotky usmívala ona. Přesně si pamatoval ten moment, kdy to fotil. Byli jsme spolu zrovna třetím rokem a její hlavinka si umanula, že chce vymalovat. Jelikož jsem se do toho neměl, vzala barvu a pustila se do toho sama. Byla úžasně roztomilá. Víc barvy skončilo na ní než na zdech... Schoval jsem obličej do dlaní. Zase ty slzy. Ucítil jsem hřejivé teplo.

 

„Já to bez tebe nezvládnu,“ vzlykl jsem. Už dávno jsem svoji bolest nepovažoval za slabost.

 

„Musíš,“ ozvalo se tiše, jakoby šeptání nočního vánku.  Usmál jsem se. Její hlas mě držel na hranici příčetnosti. Zbláznil jsem se a měl jsem halucinace, ale vůbec mi to nevadilo.

 

„Nemůžu, od té doby co nejsi se mnou, nemám důvod ráno vstávat a začít den.“ Vím, stěžoval jsem si jak malé dítě, ale bylo mi to fuk.

 

„Musíš jít dál. Já ti věřím.“ Té se to řekne. Jít dál.

 

„Zkoušel jsem to,“ musel jsem se hájit.

 

„Málo,“ zaznělo usměvavě. Představil jsem si její úsměv. Věděl jsem, že nezvládnu.

 

„Miluju tě,“ zašeptal jsem.

 

„Já tebe víc.“ Pořád se musela hádat. Teplo se vzdálilo. Odešla. Položil jsem hlavu na mokrý polštář. Nesnažil jsem se usnout, jedna noční můra za noc stačila. Pozoroval jsem strop a poslouchal tiché chrápání mého společníka. Za ten čas jsem si uvědomil, že je lepší únava, než špatné sny. Noci mi připadaly neskutečně dlouhé. Čekala mě sobota. Další z mnoha.

 

Ráno jsem si udělal kafe a vydal jsem se se psem ven. Cestu jsme už oba znali nazpaměť. Stavil jsem se v květinářství na rohu ulice a poté v jedné ruce vodítko, v druhé jednu bílou lilii, jsme došli k cíli. Dana jsem uvázal u plotu a pokračoval dál sám. Před jejím náhrobkem jsem poklekl a usmál se.

 

„Tak mě tady máš zase. Přinesl jsem opět jednu tvojí oblíbenou.“ Květinu jsem dal do vázy mezi plno dalších a zapálil svíčku. Bylo to mé nejoblíbenější místo. Přišlo mi, že tady jsem jí nejblíže. Nechal jsem svoji mysl zaplavit vzpomínkami a přestal vnímat čas. Když jsem se podíval na hodinky, zachmuřil jsem se. Zapomněl jsem na Dana. Rychle jsem se rozloučil a utíkal za ním. Trpělivě na mě čekal bez vyčítavého pohledu. Byl jsem mu vděčný. Nechal jsem ho pobíhat po parku a sledoval ho. Ucítil jsem teplo na svém rameni.

 

„Buď opatrný,“ zašeptal vánek a teplo zmizelo. Nechápal jsem to, ale věděl, že si musím dát pozor. Zapískal jsem a pes přiběhl. Připnul jsem vodítko a spěchal do obchodu pro věci na oběd. Plánoval jsem smažený sýr a hranolky. Na větší kuchtění jsem neměl náladu. Zazvonil mi telefon, na displeji blikalo bráchovo číslo. Zmáčkl jsem zelené tlačítko.

 

„Čáu,“ zařval mi do ucha. Odtáhl jsem telefon.

 

„No co chceš?“ zeptal jsem se.

 

„Večer jdeme pařit na Lunu, pojď taky prosím,“ škemral.

 

„Nechce se mi,“ řekl jsem upřímně.

 

„Chybíš mi, brácho,“ zaznělo smutně. Měl pravdu. Taky mi chyběl. To vždycky ona mě někam vytáhla.

 

„Dobře, v kolik?“ rezignoval jsem.

 

„V devět.“ Už zněl veseleji. „Těším se na tebe.“

 

„Já taky, ahoj.“ Típl jsem to. Připravil jsem jídlo, koukal na film a než jsem se nadál bylo osm. Vytáhl jsem rozdrbané džíny a černý triko. Mimoděk jsem se podíval do zrcadla. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho šrouboval na zeď kvůli ní. Byla za to šťastná. Udělal bych cokoli za její úsměv. Rychle jsem zahnal myšlenky a vydal se do víru zábavy. U vstupu už na mě čekal brácha a usmíval se od ucha k uchu. Objal mě. To jsem nečekal.

 

„Jsem rád, že tu jsi,“ řekl mi do očí. Kývl jsem, přemožen emocemi.

 

„Jak ti je?“ Podíval jsem se na něj výmluvným pohledem a on pochopil a svěsil koutky úst. To jsem nechtěl, nechtěl jsem kazit zábavu.

 

„Tak kde máš tu svoji?“ zamumlal jsem.

 

„Vevnitř, jdeme?“ Než to stihl doříct, už si to rázoval tím směrem. Šel jsem hned za ním a pozdravil jeho přítelkyni. Byla to holka do nepohody. Objednal jsem si morgana s tím, že se opiju a alespoň jedna noc bude bezesná. Byl to dobrý nápad. Lil jsem do sebe panáka za panákem a poslouchal písničky. Blížila se půlnoc, když ke mně přišla nějaká holka, která zkoušela flirtovat. Brácha na mě mrkl, ale já ji odpálkoval. Táhl z ní snad celý pivovar. Po jedné ráno se mi motala hlava a já si uvědomil, že jsem u stolu zůstal sám. Vyklopýtal jsem ven a uviděl bráchu, jak se hádá s nějakým chlapem, kterému kryli záda jeho dva kamarádi. On si za záda schovával svoji přítelkyni. Rázně jsem přišel k nim.

 

„Co se děje?“ zeptal jsem se. Ta jeho mi řekla, že to na ní jeden z nich zkoušel, ale když dostal košem, zkoušel to hrubou silou. Tak to teda ne. Stoupl jsem si před bráchu, který stihl jen valit oči.

 

„Máš nějaký problém s mým bratrem?“ Přivřel jsem oči. Ten idiot chvilku tápal, ale pak zůstal stát.

 

„Vypadni a nepleť se do toho,“ zavrčel. Bylo mi dobře. Odfrkl jsem si a usmál se na něj.

 

„Pokud máš problém s mým bráchou, máš problém i se mnou,“ oznámil jsem mu a nevšímal si, jak se mě někdo snaží odsunout stranou. Nabralo to dost rychlý spád na můj mozek nasáklý alkoholem. Ten co stál naproti, se do mě pustil. Nedal jsem se. Vnímal jsem dost velkou bitku, ale zvládali jsme to celkem slušně, když jsem ztuhl. Jeden z nich vytáhl pistoli a namířil na bráchovu holku.

 

„Dělala jsi fóry, máš to mít,“ řekl. Cvaklo mi v hlavě. Nechtěl jsem, aby brácha dopadl stejně jako já. Aby denně zažíval to co já. Uviděl jsem, jak stojí v šoku a kouká na něj. Nevnímal. Skočil jsem před ní akorát včas. Zazněl výstřel a já se skácel na kolena. Ty idioti se lekli a utekli. Brácha mě chytl.

 

„Co jsi to udělal?“ řekl.

 

„Nechci, abys dopadl jako já,“ odpověděl jsem. Bolest se šířila hrudníkem a já se cítil hrozně unavený.

 

„To mi nesmíš udělat,“ šeptal brácha, který si mě teď tiskl až moc blízko. Usmál jsem se.

 

„Hlídej si svoji lásku. Nesmíš o ni nikdy přijít, slib mi to,“ rozkázal jsem. Se slzami v očích přikývl. Uslyšel jsem, jak ona vzlykla. Do hlavy se mi dostala poslední myšlenka.

 

„V kapse u kalhot mám klíče, vezmi si je a postarej se prosím o Dana.“ Kývl a třásl se.

 

„Bude to dobrý, fakt, nebolí to,“ řekl jsem mu pravdu. Necítil jsem bolest, ale úlevu. Zavrtěl hlavou.

 

„Mám tě rád,“ vzlykl.

 

„Já tebe taky, byl jsi ten nejlepší brácha,“ dodal jsem.

 

„Děkuji.“ Věděl jsem, za co děkuje a jen kývl. Na víc už nezbývaly síly. Byl čas jít.

 

₪₪₪

Spatřil jsem světlo, které mě k sobě lákalo. Pomalu jsem se vydal vzhůru po schodech a cítil, jak mě obklopuje hřejivé teplo. Vzhlédl jsem a uviděl ji. Stála na prvním schodu a usmívala se. Vyběhl jsem je, hledíc jen na svůj cíl. Těsně u ní jsem zabrzdil.

„Chyběla jsi mi,“ řekl jsem.

„Ty mě víc,“ odpověděla usměvavě a roztáhla ruce. Nedočkavě jsem jí vběhl do náruče. Pořád se musí hádat. Tiskl jsem se k ní, jako bych se bál, že je to jen sen.

„Jsme spolu,“ ujišťoval jsem se. Kývla a políbila mě. Najednou ze mě všechno spadlo. Byl jsem s ní. Na ničem jiném nezáleželo.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem jí do úst. No hádejte, co odpověděla.

„Jsi můj hrdina,“ řekla dojatě. Věděl jsem, co myslí, zavrtěl jsem hlavou.

„Nechci, aby stejně jako já přišel o to nejcennější,“ vysvětlil jsem. Ztuhl jsem, když se ozval neznámý hlas.

„Obětoval ses pro lásku druhých. Přeji vám hodně lásky i nadále.“ Usmáli jsme se a pevně se k sobě přimknuli. Věděl jsem, že ji už nikdy nepustím…