Tři vteřiny ticha v Paříži

Noční osvětlení Paříže. Eiffelova věž shlížela na město ve své majestátnosti. Můj taxík zastavil přímo u vchodu do hotelu, kde se konal charitativní banket. Moc nemusím veřejné se ukazování na podobných akcích, kde se obtloustlí zbohatlíci šeky na podporu kohokoliv navzájem snaží dokázat, že mají srdce.
Slíbil jsem ale jednomu svému příteli že se zúčastním. Přijel jsem ale pozdě, zdržel jsem se v redakci kvůli uzávěrce, kterou jsme měli pár dní poté. Musel jsem se ještě jet domů převléct do obleku, ve kterém se necítím zrovna jako ve své kůži. Opřel jsem se o bar a objednal jsem si sklenku skotské vyhlížejíc svého přítele. V sále byly rozmístěné kulaté stolky pod pódiem a u nich seděli oni zámožní lidé snažící se vyhrát luxusní hodinky nebo zájezd na luxusní dovolenou tím, že zvyšovali nabízenou částku, dokud nezůstal jediný vítěz a nový majitel.
Opravdu mě takovéto akce nebaví, přemýšlel jsem spíše o novém výtisku pařížského magazínu, jehož jsem byl šéfredaktorem. Představoval jsem si v hlavě uspořádání přední stránky, když mi něčí sklenička ťukla do té mé.
„Na zdraví, básníku:“ zašvitořil příjemný ženský hlas.
Podíval jsem se na onu osobu a spatřil jsem ženu, kterou jsem opravdu nečekal, že potkám. Stála ta žena, se kterou jsem tvořil sedm a půl měsíce téměř nerozlučný pár. Potkali jsme se kdysi v knihovně a po pár nevinných schůzkách jsme oba cítili více než náklonost k tomu druhému. Brzy jsem cítil, že jsem do ní naprostý blázen. Pokaždé když jsem zavřel oči viděl jsem ty její, před spaním jsem slyšel její smích a vzpomínal na dotek jejích dlaní. Napsal jsem o ní několik básní, které se mi podařilo po čase vydat, nebyly však příliš úspěšné, asi lidé nechápali to co jsem viděl já při pohledu do jejích očí. Bylo to nádherné období v mém životě a dodnes na něj s úsměvem vzpomínám. Skončilo to jedno lednové odpoledne, kdy bez jasného vysvětlení zmizela ve dveřích mého bytu a od té doby jsem ji neviděl. Musím se přiznat, že mě to dlouhou dobu bolelo na žebrech a nejsem si úplně jistý, zda ta bolest někdy přestala.
„Tebe bych tady nečekal.“
Toto bylo poprvé co jsem ji od té doby viděl. Poprvé po dvou letech. Zajímalo mě, kam se ztratila ta dívka se světlými vlasy, kterou jsem potkával téměř každodenně ve svých snech. Vypadala skoro stejně jako když s provinilým výrazem za sebou zavírala dveře mého bytu, zatímco já jsem neschopen slova s očima lehce vlhnoucíma stál v chodbě. Bylo na ní ale něco jiného. V jejím pohledu bylo něco dospělejšího. Měla rudé šaty, velké náušnice a noblesní vyčesaný drdol. Usmívala se na mne, to já jsem nevěděl, jak se tvářit.
Začali jsme si povídat. S prvním jejím letmým zasmáním se mi začaly navracet i první vzpomínky na to, jak se smála pod tím stromem, kde jsme se prvně políbili, jak se dívala v mém starém tričku na televizi, zatímco já jsem dokončoval článek do novin, ve kterých jsem tehdy pracoval a ona se každou chvíli roztomile smála. Nechtěl jsem příliš otevírat staré rány, proto jsem náš rozhovor směřoval směrem k jejímu současnému životu, než abych po ní chtěl vysvětlení toho dne, kdy se přestala psát kapitola s jejím jménem v mé knize života.
Zjistil jsem, že žije až v Londýně, kde studuje na módní návrhářku. Vzpomněl jsem si hned, jak jsem se kdysi vrátil z práce domů a ona tam šila obleček pro svého psa. Tehdy mi ten malý žlutý svetr přišel strašně vtipný, ale až teď mi došlo, že to byl teprve začátek skutečného plnění snu o módním návrhářství. Ihned se mi vybavilo, jak jsme jednou v noci spolu hledali toho jejího psa po Paříži, když se zaběhl a nakonec jsme ho po třech hodinách našli vyplašeného mezi popelnicemi u našeho domku.
Pomalu jsme dopíjeli obsah svých sklenic za konverzačního doprovodu. Všiml jsem si, že pila vinný střik. Ten si dávala pokaždé, když jsme spolu byli někde v restauraci. Ihned jsem si vzpomněl, jak jí jednou číšník polil vínem a ona pak celý večer seděla ve světlé polité blůzce a její výraz, který neukazoval přesně jestli chce brečet nebo se smát, vypadal strašně roztomile.
Objednal jsem každému ještě a přesunuli jsme se k nejbližšímu volnému stolu. Sál ve kterém probíhala dražba všeho možného byl již přeuspořádám tak, aby se uprostřed něj dalo tančit. Sedl jsme si téměř do rohu místnosti, kde nikdo nebyl a pokračovali jsme v rozhovoru. Začali se mi v hlavě vybavovat verše, které jsem jí kdysi nechával na nočním stolku, když jsem musel do práce dříve než ona a nechtěl jsem jí budit. Začali se mi vybavovat verše, které jsem jí poslal dopisem po naší první schůzce. Nevzpomínal jsem na ně už dlouhou dobu a až samotného mě překvapilo, jak jsem si je stále ještě pamatoval.
Pokračovali jsme v pití a já jsem cítil, jak mi začínají rudnout tváře. I ona byla veselejší a smála se tím svým zvonivým smíchem. Ten smích mi opět začínal připadat jako hudba, stejně jako před dvěmi lety, když nebylo žádné já nebo ona, ale my. Možná to způsobil ten alkohol, nebo neočekávané shledání, ale opět jsem viděl všechny ty věci, které jsem na ní miloval: ty její hnědé oči, její smích, to jak si hrála s vlasy, když se zamýšlela a kousala se do rtu, když přitakávala. Začínal jsem si rozpomínat na každé její gesto a pomalu mi to přicházelo, jako by poslední dva roky od loučení vůbec neproběhly.
Při další skleničce nastalo to, k čemu se schylovalo už pár chvil. Začali jsme vzpomínat na to, co mezi námi bylo. Na naše první rande, první líbání, první milování, na to jak jsem se jí snažil marně vystřelit růže na střelnici, to jak mě nacházela spícího s knížkou v ruce, na naše hádání o ovladač. Smáli jsme se všemu s nostalgickým podtónem v hlasech. Vzpomínali na naše první shledání v knihovně. Byla to tehdy tak krásná chvíle, to jak se na mě tehdy usmála, když jsme oba hmátli po stejné knížce, to bylo něco tak okouzlujícího, že jsem si byl prostě jist, že si tu holku budu muset jednou vzít. Měl jsem to dokonce i v plánu, jenom mi to přišlo po sedmi měsících ještě dost brzo. A než přišel pravý čas, přišel den, kdy za mnou přišla že si se mnou potřebuje o něčem vážně promluvit. Neřekla mi žádný důvod, kterým by mi to všechno vysvětlila, možná jsem ho sám neslyšel, protože jsem byl celou dobu omámený a neschopný slova. Nevím, jestli jsem jí říkal, že ji miluji, přiliš málo nebo příliš moc. Nakonec to už bylo stejně jedno.
Po asi hodině povídání, jsem si víc a víc začínal připadat jako v časech, kdy mé srdce tlouklo v rytmu jejího jména. Opět jsem pocítil jemné šimrání v břiše při každém jejím úsměvu. Alkohol mi dodal odvahu a já se jí zeptal na to, čemu jsem se celý večer vyhýbal. Co se stalo, že odešla. Poprvé od doby, co naše skleničky o sebe cinkly se jí vytratil z tváře úsměv.
„Dostala jsem skvělou nabídku na studium v Londýně, bála jsem se především toho, že kdybych ti to řekla, nechal by jsi své práce v novinách, kde se ti začínalo dařit a odjel se mnou. To jsem si nechtěla vzít na svědomí, že přijdeš o práci svých snů jenom kvůli mně. Dlouho jsem si to vyčítala, ale my dva jsme každý v té době hledali něco jiného, já jsem chtěla dělat práci svých snů a ty najít ženu svého srdce. Došlo mi, že tyto naše dvě touhy se neprotínaly.“
Chvíli jsem jen tak zíral do prázdna a zpracovával co mi právě řekla. Zajímavý paradox je, že noviny ve kterých jsem tehdy dělal, půl roku po našem rozchodu zkrachovaly a já dlouho sháněl práci v nějaké časopise, kterou jsem nakonec našel a začínalo se mi v ní konečně dařit na slibnou kariéru. Jen tak jsem v ruce otáčel skleničku a zíral do prázdna. Po chvilce ticha mě vyzvala k tanci a nabídla mi ruku. Nechtělo se mi odmítat tu dlaň, která dlouhou dobu držela mé srdce.
Přitiskli jsme se k sobě a mlčky se pohupovali do rytmu hudby. Nechtělo se mi nic říkat. Ikdyž se musím přiznat, že jsem byl spokojený s tím, že jsem jí opět držel v náručí. Tu, jenž se stala největší láskou v mém dosavadním životě. Dotančili jsme a mlčky se začali přesunovat ke stolu, který byl ten večer naším útočištěm, cestou do mě vrazila dívka ve žlutých šatech s náušnicemi pravděpodobně domácí výroby. Ve spěchu se omluvila a zmizela v davu nedbajíc mladého muže snažícího se jí dostihnout.
Došli jsme ke stolu a já se snažil znovu usadit, ale má večerní partnerka a bývalá partnera celodenní mi oznámila, že už musí jít. Rozhodl jsem se, že jí ještě doprovodím k taxíku. Oblékl jsem si sako a jí podal její kabát, který jsme vyzvedl v šatně a vyšli jsme před hotel. Taxík měl přijet každou chvíli. Asi za to mohlo kouzlo té noci v odpoledni světa strávenou na charitativním banketu, ale zeptal jsem se jí, jestli bysme mohli někdy zajít aspoň na kávu.
„Nemohu jsem vdaná, promiň.“
Až v tu chvíli jsem si všiml, toho co jsem celý večer přehlížel, a to že se na jejím prsteníčku blýská snubní prsten s kamínkem. Žena mého srdce byla vdaná. Takže nakonec ona měla životní lásku a já kariéru. Přitom jsme si oba vždy přáli, aby to bylo naopak. Začal se mi před očima jako film promítat celý náš vztah. Od prvního vzájemného doteku prstů na Malém princovi, po první líbání pod stromem, chvíle kdy mi četla, když jsem ležel nemocný v posteli, na chvíle kdy jsme spolu vařili večeři, byli v divadle a ona vyčerpáním a asi i nudou usnula, kdy jsem jí přečetl jednu z básní kterou jsem o ní napsal a ona mě za to odměnila políbením. Vybavovaly se mi všechny možné vzpomínky, jako třeba když jsem ji vyzvedával jednou úplně zmoklou na nádraží, nebo jsme spolu jedno deštivé odpoledne poslouchali jazz na gramofonu. Film našeho příběhu pokračoval až do dnešní noci, kdy se přes cinknutí skleniček a vzájemného tance zastavil ve chvíli, kdy brala za kliku svého taxíku. Otevřela dveře a zastavila se, dívajíc se před sebe. Náhle se otočila, došla ke mně, jednu ruku mi vsunula do vlasů a druhou na záda a krátce mě políbila.
To byla ta chvíle, kdy se v Paříži zastavil čas a nastalo všude ticho. Poté nastoupila do taxíku a bez jediného pohledu odjela. Bylo to krátké, ale ty tři vteřiny ticha v Paříži mi zůstanou v hlavě už napořád.