Zkus mě překvapit

Procházím se parkem… hodiny…pořád dokola… Nemůžu se dočkat. Ten týden, co jsem ho neviděla, mi přijde jako věčnost. Nervózně koukám na hodinky. Každou minutou by tu měl být. Vystrašeně těkám očima kolem. Všude je tma, prázdno a ticho. Znervózňující ticho. Vyhrabu z kabátu sluchátka a pustím si All about us – dnes už poněkolikáté. Ta melodie ve mně vytváří pocit, že ho mám u sebe. Zpomalím a zabořím pohled do země. Tak moc jsem si zvykla být tu sama, že nekontroluju prostor kolem sebe a vrazím do cizího muže.
„Pardon, neviděla jsem Vás,“ vyndám jedno sluchátko. Chci zvednout pohled k jeho tváři, ten se mi ale zastaví na zbrani, kterou na mě osoba míří.
„Nekřič, rozumíš?“ jen přikývnu. Cítím, jak se mi podlamují kolena.
„Hodná holka,“ usměje se spokojeně. A teď spolkni tohle,“ podává mi malou tabletku. Když nereaguju, přirazí mi zbraň k tělu. Pohotově šahám po tabletce a s nechutí ji polykám. Hlavou se mi honí nespočetně myšlenek. Chci mu pohlédnout do tváře, ale strach mi to nedovolí. Nohy se mi začínají podlamovat mnohem víc…. A pak se všechno prostě rozmlží…

Probouzím se na posteli v neznámém pokoji. Ruce mám svázané za zády. Pohlcuje mě panika. Chci začít křičet, ale pak do místnosti vejde ten muž. Tiše se směje. Chvilku jen krouží kolem postele, pak si ale sedne vedle mě a začne mě hladit po vlasech.
„Neboj, za chvilku už to skončí,“ přejede mi prstem po tváři, zaváže oči a vezme do náručí. Tlukot mého srdce přehlučí všechno kolem. Snažím se na ty zvuky soustředit, ale nejde to. Nese mě dlouho. Každou vteřinou se mi v hlavě začínají honit ještě černější myšlenky. Pak se zastaví a položí mě na zem.
„Ani se nehni, jasný?“ zašeptá. Znovu jen přikývnu. Mé nohy mě nechtějí poslouchat, klepou se… Osvobozuje mi ruce a rozvazuje šátek. Tedy aspoň myslím, že to byl šátek. Otevírá se přede mnou moře, zapadající slunce. Kolem krouží a řvou racci.
„Baru?“ ozve se za mnou. Ten hlas bych poznala vždycky. Se strachem se otáčím. Pohledem narazím na něj. Mého nejdokonalejšího. Mého nejdokonalejšího v obleku…Klečí…
„Vždycky jsi chtěla, abych to udělal neobvykle… Abys to nečekala. A možná jsem to s tou neobvyklostí trošku přehnal ale,“ vytáhne ze saka malou, červenou krabičku, „vezmeš si mě?“ usmívá se. Zatmí se mi před očima. Co se to sakra děje? Těkám očima po pláži. Narazím na toho muže, co mě sem dovlekl. Usmívá se a kývá.
„Počkej…. Tohle všechno…to vystrašení…bylo jen proto, abych nic netušila?“ Snažím se zaplašit slzy, které se mi hrnou do očí.
„Neodpověděla jsi mi,“ prohodí nejistě. Rukou si setřu slzu, které se podařilo prodrat ven.
„Blbče pitomej!“ Skočím mu kolem krku, „jasně že vezmu.“