Medvídek I.

Je to tady. Čekal mě první den v nové práci. Vystudoval jsem psychologii, obor, který mě zajímal už od malička. Jenže to byla teorie. Teď nastal čas na praxi. Dnes jsem měl nastoupit do veřejného institutu v nedalekém městě. Byl jsem nadšený a zároveň mnou prolétávaly pochybnosti a strach. Zhluboka jsem se nadechl, dopil kafe a vyrazil.

Zaparkoval jsem před bílou větší budovou. Nenaháněla strach jako v hororech. Vystoupal jsem schody a šel se pomalu přihlásit na recepci. Milá starší paní mi popřála štěstí a podala kartu, která byla klíčem ke dveřím.

Zaklepal jsem u kanceláře ředitele. Za chvilku se ozvalo tiché pozvání. Otevřel jsem a nervózně se usmál na muže, který byl sice postarší, přesto budil respekt. Shovívavě se usmál a nabídl mi volnou židli. Sedl jsem si a odkašlal si.

„Dobré ráno,“ popřál jsem.                                             

„I vám. Jste připraven?“ zeptal se a pozdvihl obočí. Rozhodně jsem kývl.

„Velmi dobře, váš první pacient, na kterého se zaměříte, je mladá žena,“ řekl a hledal na stole její složku, když ji našel, pousmál se a podal mi ji. Zvědavě jsem ji otevřel a podíval se na krásnou dívku. Měla hluboké modré oči a kaštanové vlasy spadající po ramena. To co mě však rozechvělo, byl její úsměv.

„Jmenuje se Gábina Linhartová, je jí dvacetpět. Její rodina zemřela při tragické nehodě. Ona jediná přežila. Bylo jí tenkrát osmnáct. Od té doby je zde. Nekomunikuje, sotva jí. Je to těžký oříšek, ale věřím, že vy si poradíte.“ Otřáslo to mnou. Je tu sedm let, sedm dlouhých let. Poděkoval jsem a s jasně danými instrukcemi se vydal do prvního patra, kde se její pokoj nacházel.

U dveří jsem zaváhal. Žaludek se mi scvrkl nevolností. Hlavně klid. Tiše jsem zaklepal a otevřel dveře. Místnost byla tak pustá. Jedna ustlaná postel, prázdný stůl a menší skříň. Nikde žádná známka veselí, třeba fotka nebo obrázek. Vše bylo strohé. Pak jsem ji uviděl. Seděla na židli a dívala se z okna. Nevšimla si mě, zřejmě byla ponořená hluboko do svých myšlenek. Vypadala jinak než na fotce. Vlasy spadaly už do půli zad, oči byly prázdné, ale nejvíce jsem postrádal ten úsměv.

Přešel jsem k ní a klekl si vedle židle. Mohla mě vidět, ale ona dál hleděla ven. Potlačil jsem nutkání pohladit ji po ruce, která volně ležela na kolenou. Musel jsem nějak začít.

„Ehm, ahoj, já jsem Dominik a jsem tu nový,“ řekl jsem. Málem jsem se chytl za hlavu. Znělo to fakt divně. Dívku však stále zajímalo pouze okno. Pak mi to došlo. Gábina vlastně nemluví. Povzdychl jsem si.

„Dneska není moc hezky, viď?“ poznamenal jsem směrem k oknu. Opět nic, jen to hloupé ticho. Sedl jsem si pohodlněji a mlčel. Sledoval jsem ji. Byla opravdu krásná, ale tak smutná. Čas utekl až moc rychle. Bylo šest. Musel jsem odejít, ačkoli se mi nechtělo. Rozloučil jsem se a tiše odešel.

Doma jsem na ni pořád myslel. Před očima jsem měl její obličej. Přemýšlel jsem dlouho do noci, co vlastně budu dělat. Nad papíry jsem usnul. Ráno už jsem šel jistým krokem a zaklepal. Opět seděla u okna. Nehybná socha anděla.

„Dobré ráno,“ popřál jsem jí. Ačkoli jsem očekával ticho, bylo to pro mě malé zklamání, které jsem na sobě však nedal znát. Posadil jsem se opět na zem vedle ní a vytáhl z batohu knihu. Měl jsem ji moc rád. Byla o lásce, porozumění, odpuštění a šanci na nový život. Předčítal jsem a po očku sledoval dívku vedle sebe. Ani se nehnula, jen tiše oddychovala. Když jsem byl u čtvrtky, všiml jsem si, že se setmělo. Čas jít domů.

„Přijdu zase zítra,“ slíbil jsem spíše sobě. Doma jsem uvažoval, co to vlastně dělám, ale svůj záměr jsem nepřehodnotil. Cítil jsem naopak, že se na další den těším. Že se těším na Gábinu.

Dny plynuly a z běžného dne se stal náš rituál. Zaklepal jsem, vešel, sedl si vedle ní a četl. Když jsem dočetl jednu knihu, přinesl jsem jinou. Vše se však změnilo jedné soboty. Ten den začal jako každý jiný.

Tiše jsem zaklepal a vešel. Seděla u okna a sledovala podzim. Odložil jsem si šálu a přisedl si. Podíval jsem se na ní a ucítil, jak se mi zastavilo srdce. V rukách měla knihu. Pomalu jsem si ji vzal. Byla lehce potrhaná, ale nic hrozného. Sledoval jsem její výraz, ale opět byla zaujatá oknem. Začal jsem číst a uviděl, jak se jí zachvěl spodní ret. Kniha byla smutná, plná citu, sám jsem měl co dělat, abych zadržel slzy. Když byl čas odejít, nechtělo se mi. Byl jsem zvědavý, jak příběh dopadne. Nemohl jsem ani dospat, a tak jsem stepoval před jejím pokojem o půl hodiny dříve. Nic nebylo jinak. Vypadala, jakoby takto strávila celou noc. Jen tak představa mě děsila.

„Dobré ráno, nevím jak ty, ale já nemohl dospat, jak jsem byl zvědavý na pokračování,“ řekl jsem jí a už bral do ruky knihu. Četl jsem dlouho.

„Budeš se mnou i ve zlém, zeptal se Mário své lásky,“ přečetl jsem větu a tiše vzdychl. Najednou jsem na sobě ucítil pohled. Zvedl jsem hlavu a střetl se s jejíma očima. Nebyly prázdné, ale plné citu. Naklonila se ke mně a utřela jednu zatoulanou slzu. Pousmála se. Tím svým krásným úsměvem. Nesměle jsem ho opětoval.

„Promiň,“ zašeptal jsem a pokračoval ve čtení. Už ji však nezajímalo okno. Dívala se na mě se zamyšleným výrazem. Občas jsem se na ní po očku koukl. Byla má smutná víla. Kdy jsem si ji přivlastnil? Ani vlastně nevím. Začalo se stmívat. S těžkým srdcem jsem zaklapl knihu a položil ji na stůl.

„Tak zase zítra, ano?“ řekl jsem. Nečekal jsem jakoukoli reakci, proto mě překvapilo, když kývla. Pak se úsměv z tváře vytratil a ona se zakoukala opět z okna. Nechtělo se mi od ní. Zabouchl jsem dveře a cítil, jak tam nechávám i část sebe. Upřímně jsem se bál, že zítra bude zase vše stejné. Nebyl to jen krásný sen?

Gábina mě o opaku přesvědčila hned ráno. Vešel jsem a ona se na mě s úsměvem otočila. Poblázněný radostí jsem se přesunul na zem, ale zakroutila hlavou a pokynula mi k posteli. Já si mohl sednout na její postel. S tichou úctou jsem se posadil a zadíval se na ní.

„Jak ses vyspala?“ zeptal jsem se a zatajil dech. Jen kývla, ale nepřestávala se usmívat. Asi je moc brzy. Ukázala na knihu.

„Tak jdeme na to,“ přisvědčil jsem a začal předčítat. Blížili jsme se ke konci a já byl nedočkavý. Na poslední stránce zatajila dech. Četl jsem tiše a procítěně. Tak jak jsem to cítil. Skončilo to dobře, tak jak to má být.

„A co teď?“ zeptal jsem se a sám v hlase slyšel známky dojetí. Zvedla se a ladně došla k šuplíku. Otevřela ho a za chvilku mi podávala další knihu.

„Tak zase zítra,“ loučil jsem se s ní. Posmutněla.

„Mě se od tebe také nechce,“ přiznal jsem. Podívala se na mě vážným pohledem. Hledala pravdu. Když zjistila, že si nevymýšlím, její pohled zjihl. Stoupla si ke mně a pomalu mě políbila na tvář. Ta část těla hořela a křičela, že chce víc. Odcházel jsem omámený…