Ztracená - 1.díl

Helen žila sama v roubené chalupě uprostřed šumavských lesů. Chalupa stála pod travnatým kopcem a byla tu tak utopená, že by si ji někdo sotva všiml, když tudy náhodou zabloudil.
Psal se rok 1944. Občas zaslechla střelbu z okolí. Mívala strach, ale přesto se tu cítila bezpečněji, než ve městě, odkud sem utekla před nacisty. Celá její židovská rodina byla odvlečena do koncentračního tábora, jen jí se podařilo včas utéci a s kusem štěstí vyhledala svého dědečka, který tu žil. Jenže před půl rokem dědeček zemřel a Helen tu zůstala
docela samotná. Nejbližší vesnice byla odtud asi čtyři kilometry cestou lesem. Vždy si přinesla zásoby alespoň na měsíc, aby se tam moc neukazovala. Ve vesnici o ní znalo pravdu několik lidí, dávali jí zdarma potraviny, hlavně mouku, aby si mohla upéct chleba. Zeleninu si snažila sama vypěstovat. Nejhorší bylo přečkat dlouhou zimu, kdy závěje sněhu sahaly až k oknům a bylo těžké se odsud někam dostat.
Helen jen mohla chodit do lesa pro dřevo, aby bylo alespoň čím zatopit. Dny ubíhaly a Helen slýchávala střelbu čím dál častěji. Čekala jen, že si jednoho dne pro ni přijdou.
Konečně skončila zima, sníh roztál a louka se začínala pomalu zelenat. Sluníčko již začalo mírně hřát a Helen si sedla na lavici na zápraží. Zavřela oči a nastavila obličej do sluníčka. Koukala skrz víčka do slunce a viděla krásně rudou barvu. Cítila jak skrz ní proudí ta blahodárná energie. Trochu se jí zlepšila nálada. Náhle však ztuhla, když spatřila člověka v uniformě, jak se vynořil z lesa. Na tu dálku nedokázala rozeznat, k jaké armádě patří. Rychle se schovala dovnitř chalupy, jen ho sledovala zpoza pootevřených dveří. Blížil se k chalupě, vypadalo, že je sám. Šel potácivým krokem a teprve teď Helen došlo, že je to Němec. Nahrnula se ji krev do hlavy a srdce se silně rozbušilo. Voják měl přes rameno pušku. Udělal ještě dva kroky a skácel se k zemi. Helen z něj nespustila oči. Hlasitě dýchala. Asi deset minut ho sledovala, ale on se nehýbal. Přemýšlela, co teď udělá. Sebrala odvahu a pomalu šla za ním. Voják ležel na boku obličejem k zemi. Helen vzala do ruky jeho pušku a pomalu ji stáhla z jeho ramene. Voják se trochu pohnul a zasténal. Helen běžela zpátky do chalupy a pušku schovala do sklepa do skrýše v podlaze. Pak znovu vyběhla ven a vrátila se k němu. Klekla si na zem a přetočila ho na záda. Konečně spatřila jeho tvář. Přes čelo měl krvavou šmouhu. Měl krátké hnědé vlasy a na tváři několika denní strniště. Na chvíli otevřel oči a podíval se na Helen. S posledních sil ze sebe vydal chroptivým hlasem: "Hilf mir, bitte." Zasténal bolestí a ještě se upřeně díval Helen do očí.
Pak asi omdlel, protože zavřel oči a přestal se úplně hýbat. Helen uviděla na jeho břiše krvavou ránu. Vyhrnula mu košili. Zjistila, že má na břiše díru po kulce, která zřejmě proletěla skrz jeho tělo, protože měl krev i na zádech.
V hlavě se jí honila myšlenka, co s ním udělá. Nechá ho tu ležet a umřít? Nebo ho má rovnou zastřelit, aby se netrápil? Když neumře on, možná ji později zabije. Vzala jeho bezvládné tělo pod pažemi a táhla ho k chalupě. Byl pro ni těžký, ale s přestávkami ho nakonec dotáhla až do sednice. Na podlaze z něj sundala nejdřív kabát, pak košili a kalhoty s botami. Rozhlédla se po sednici. Vzala kus starého prostěradla a položila do postele. Voják byl špinavý, asi dlouho neviděl vodu a mýdlo. Měl hezké svalnaté tělo. Chraptivě dýchal. Helen zvedla jeho trup do sedu, vzala ho za podpaží a vší silou ho vyhoupla na postel. Pak mu zvedla ještě nohy a tak ho dostala na postel celého. Ještě ho povytáhla výš, aby ležel hlavou na polštáři. Stále byl v bezvědomí. Helen si ho prohlížela. Tipovala, kolik mu mohlo být. Třicet pět, čtyřicet. Hádala.
Na plotně ohřívala vodu, aby ho mohla omýt a očistit ránu. Nedokázala být tak krutá a nechat ho svému osudu, ačkoli si nebyla jistá tím svým. Po chvíli se voda začala vařit. Helen ji přelila do lavóru. Čekala, až trochu vystydne a přitom seděla na židli vedle postele. Sledovala ho, jestli ještě dýchá. Přála si, aby zase otevřel oči a díval se na ni... Voda vystydla a Helen si přistavila nádobu k posteli. Vzala si žínku a opatrně ji smočila v teplé vodě. Nasadila si ji na ruku a lehce se dotkla místa, kde byl voják zraněn. Rána vypadala, že je již několik dní stará. Pečlivě ránu očistila a pak si vzpomněla, že ji ještě zbylo v láhvi trochu slivovice. Nalila slivovici na kousek plátýnka a přiložila na ránu. Pak ho žínkou postupně umývala celého. Nejprve mu z čela setřela zaschlou krev. Cítila jak je horký. Určitě měl horečku. Jemně mu umyla celý obličej. Prsty se dotkla jeho plných rtů. Byly celé suché a popraskané. Pak pokračovala na krk, pak na trochu zarostlá prsa a břicho. Snažila se ho i otočit na bok, aby mu umyla záda. Podívala se mu do klína, ale netroufla si sundat mu spodky. Vyhrnula mu tedy jenom nohavice ke kolenům a umyla mu nohy. Když dokončila mytí, přikryla ho péřovou duchnou. Vzala lavor a špinavou vodu slila do kýble. Do plecháčku nabrala čistou vodu, kterou včera přinesla od lesní studánky. Přiložila plecháček k vojákově ústům a trochu vody mu nalila do úst. Viděla, že voják pije a tak pomalu dolívala, až byl plecháček skoro prázdný. Ještě mu navlhčila rty. Vstala a šla si sednout ven na slunce, aby se z té události vzpamatovala.

Venku se již stmívalo a ochladilo se. Helen seděla v sednici u stolu a už bylo šero. Zapálila tedy petrolejku. Vzala ji do ruky a šla do sklípku pro mrkev a pár brambor. Chtěla uvařit polévku a sníst něco teplého. Žaludek měla od rána stažený stresem a celý den ani nemohla nic do sebe dostat. A také nakrmí vojáka, jestli něco pozře. Vypadalo to, že je na tom hůř a hůř.
Helen rozdělala opět oheň v kamínkách a na plotnu posadila hrnec s vodou a směsí brambor, zeleniny a bylinek. Ještě vše osolila a přiklopila pokličkou. Jak by byla vděčná za kousek masa nebo alespoň jeden kousek kosti, aby mohla uvařit chutný vývar. Maso už neviděla víc jak rok. Myslela na svou rodinu, jak se jim v lágru asi daří. Doslechla se od vesničanů, jak se s Židy v lágrech špatně zachází. A měla výčitky, že si na svoje podmínky stěžuje. V sednici se ochladilo, malá kamínka nestačila místnost tak rychle vytopit. Polévka byla hotová a nejdřív si Helen nabrala sobě do misky. Teď ji přišla docela k chuti, dokonce ji i zahřála. Ještě si ukrojila krajíc chleba. Voják nahlas vzdychl. Helen snědla poslední sousto a připravila misku s polévkou pro něj. Sedla si na postel a položila mu dlaň na čelo. Stále celý hořel. Najednou otevřel oči a něco mumlal. Helen mu nerozuměla. Nabrala polívku na lžíci a podala mu ji k ústům. Voják je sám otevřel a sledoval Helen. Pomalu polévku polykal a ještě si ukusoval i chleba. Zvedl pravou paži a prsty se snažil dotknout Heleniných vlasů. Měl halucinace a nechápal, zda osoba, co před ním sedí, je skutečná nebo se mu zdá. Helen vzala jeho ruku a držela ji ve své dlani. Voják teď vypadal, že je klidnější. Za chvíli zase usnul. Helen ho sledovala, jak oddychuje a držela ho stále za ruku. Kladla si otázku, co je to za člověka. Třeba je stejně tak krutý, jako dozorci v lágru. Co od něj může čekat? Je válka a všichni mají pomatené smysly. V tom ji pohled ustal na židli v rohu, kde ležela jeho uniforma. Uvědomila si, že kdyby sem teď někdo z místních přišel a uviděl, že pomáhá Němci, asi by je oba bez milosti zastřelil. Kde se to ocitla? Z koho má mít teď vlastně strach? Je ještě nějaká naděje, že z téhle války vyvázne živá? Vstala a uniformu vzala do náruče. S petrolejkou šla opět do sklípku a uniformu nacpala do úkrytu v podlaze, kam před tím ukryla pušku.
Sama se pak opláchla ve vlažné vodě a zalehla do postele, která stála na druhé straně místnosti. Kdyby nebyla taková tma, viděla by na vojáka.