Dlouhý večer

Přijela za ním, za mužem s kterým kdysi měla krátký a poblázněný vztah, který se rozpadl jako domeček z karet. Sama nevěděla, co tu vlastně dělá. Byla milá, trochu zmoklá a dovezla mu oběd. Uvařil jí čaj. Pak byli spolu, spolu, jako muž a žena.
„Měla bych jít, pojede vlak a ty bys měl pracovat,“ rozloučila se, poděkovala za čaj, našla svoje oblečení, bundu a batoh a zmizela do deště. Ujelo to těsně, nevadí, stejně si to přála. Vrátila se za ním. Stáhl ji zpátky tam, kde s ním končila vždycky.
„Opravdu půjdu“
„Opravdu začnu pracovat“
Opět loučení a díky. Venku bylo nepěkně a studeno. Pršelo.
„Můžu zůstat?“ otočila se od otevřených dveří. Zůstala.
Zůstala a teď seděla v rohu na posteli a byla tichá a krásná a četla. Četla Čapka. Chvílema pak pozorovala velké ředitelské křeslo, které se zachvívalo v rytmu psaní všemi deseti.
Asi jej milovala, ale jistá si tím nebyla. Ostatně, už dva roky to říkala jinému. Teď ale celou bytostí toužila obejmout tu znavenou duši a pohladit tu upadající hlavu…
Ale místo toho ji čekal dlouhý večer jakoby o samotě a přitom tolik s někým. Dlouhý večer na jeho posteli s knihou a myšlenkami. A jej čekal dlouhý večer na druhé straně pokoje u počítače. Věděla to, a přesto zůstala…


…Zaklaplý budík, protažení, pár nadávek a pak vstal. Po čtyřech hodinách spánku se nevstávalo dobře nikomu. Ani jí, snad celou noc dýchala jeho vůni a pozorovala zavřené víčka a úzké rty. Byla rozlámaná z úzké postele, ale klidně by v jeho blízkosti zůstala ještě několik hodin. Uvařil si kafe a zapálil cigaretu, jako by tam nebyla. Soustředěně jej pozorovala, jako by si chtěla navždy otisknout od paměti vůně a obrazy z jeho života. Pusu a odešla zase do deště….