Přes překážky ke hvězdám

Konečně jsem ho spatřila v davu lidí, kterých na letišti není nikdy málo.
"Marku!", vykřikla jsem a začala si razit cestu mezi ne příliš vlídně se tvářícími lidmi. Občas se ke mně doneslo i nějaké zaklení nebo nadávka, ale to mi bylo jedno.
Konečna jsem po půl roce mohla obejmout svého manžela a na ničem jiném nezáleželo.
Byli jsme svoji teprve rok, přičemž jsme většinu té doby ani nemohl strávit spolu.
Ani před svatbou jsme spolu nechodili dlouho. Čtyři měsíce však bohatě stačily, abychom pochopili, že spolu chceme strávit život.
Konečně jsem se k němu prodrala a skočila mu kolem krku. Z očí se mi draly slzy štěstí a srdce mi bilo nadšením jako o závod.
Ve chvíli, kdy jsem se pozorněji zadívala do jeho tváře se mi ale srdce téměř zastavilo. Byl jiný než před svým odjezdem.
Jiskřička pobavení, která mu neustále zářila v očích, byla pryč. Jeho rysy ztvrdly a já jsem na malý moment zapochybovala, jestli jsem se snad nespletla a nepadla kolem krku cizímu muži.
Jizva nad pravým okem mě však ujistila, že to tak není.
Nic neříkal, a tak jsem ho zaplavila lavinou otázek, na něž jsem se dočkala jen polovičatých odpovědí.
V této podivné atmosféře jsme nasedli do auta a vyrazili směrem k domovu.
Když mi před půl rokem oznámil, že odjíždí do války, byla jsem na něj ohromně pyšná. Líbilo se mi, že chce bojovat za něco, čemu věří. Teď jsem ale pochybovala, že to byla správná volba.
Nu což, teď už je zpátky, zdravý a živý, a já se postarám, aby všechno, čím si prošel, pustil rychle z hlavy, usoudila jsem a na tváři se mi opět rozhostil spokojený úsměv.
Pár dní poté jsem si však musela přiznat, že už nikdy nic nebude jako dřív.
Kdysi veselý Marek se od svého návratu ani jedinkrát neusmál, byl zamlklý a nespolečenský. V noci křičel ze spaní a odmítal se mnou mluvit o čemkoliv, co ve válce prožil.
Byla jsem ztracená a zoufalá. Stále jsem ho milovala, ale on mi odmítal dovolit, abych mu pomohla. Vlastně jsem ani netušila, co bych pro něj mohla udělat, ale byla jsem ochotná udělat cokoliv, jen kdyby mě nechal.
Časem se všechno spíš zhoršovalo, než aby se to lepšilo. Marek nepracoval, prakticky nevycházel z domu, odmítal mluvit se starými přáteli, a kdyby mohl, nejspíš by se zamkl v pokoji a už nikdy nevyšel.
Často ho popadl záchvat vzteku, kdy křičel mlátil nádobím a rozbíjel všechno, co se mu dostalo do rukou. Následně se rozplakal jako dítě a omlouval se. Už to nebyl člověk, jakého jsem si vzala a bylo mi jasné, že tenhle způsob života, ve kterém jsem nikdy netušila, co se stane, dlouho nevydržím.
Asi po deseti měsících od jeho návratu jsem zjistila, že jsem těhotná. Ani na moment mě nenapadlo, že bych si dítě nenechala, ale zároveň mi bylo jasné, že pokud se Marek znovu odmítne léčit, budu od něj nucena odejít.
Když jsem ten den přišla z práce, našla jsem ho v jeho typické pozici, ležel v posteli a zíral do stropu.
Někdy, když jsem ho takhle našla, jsem pochybovala, že se za celý den z té postele vůbec pohnul.
Lehla jsem si tedy vedle něj a chytila ho za ruku. Vzápětí se mi ze rtů vyvalil proud slov, která jsem v sobě posledních deset měsíců dusila.
Mluvila jsem o tom, jak jsem vyděšená, že mu neumím pomoci i o tom, jak moc se bojím každým den vrátit domů, protože se bojím, že ho tu najdu mrtvého. Po tvářích mi tekly potoky slz, když jsem již poněkolikáté žádala, aby vyhledal odbornou pomoc. Tentokrát jsem ale dodala, že pokud to neudělá, nebude moc být takovým otcem, kterého naše dítě potřebuje.
Když jsem to vyslovila, pozvedl ke mně své údivem rozšířené oči, což byla jeho první reakce za celý můj proslov, a v tu chvíli se mu v nich zaleskl náznak té staré uličnické jiskry, kterou jsem na něm tolik milovala.
Tu noc už jsme vůbec spát nešli. Mluvili jsme o našich snech, strachu, zoufalství, ale i naději, kterou jsme opět našli. Bylo to jako bychom k sobě opět našli cestu. Marek se mi znovu otevřel a pověděl mi část hrůz, které ve válce zažil, viděl a sám se jich i účastnil.
Následující den vyhledal odborníky, začal docházet na terapie a život se opět začal vracet do normálu.
Nemohu říci, že je Marek nyní stejný jako byl, když jsem ho poznala. Něco takového není možné, zažil věci, které by se vůbec dít neměly. Zažil peklo na zemi a lidé ho považovali za hrdinu, zatímco on sám se cítil jako prachsprostý vrah. Neuměl se s tím vyrovnat a zároveň nikomu nechtěl odhalit pravdu, aby nebyl odsouzený svým okolím.
Když mi všechno řekl, dokázal jsem mu konečně rozumět a on už se necítil zatížený tajemstvím.
Nyní máme krásnou dceru, kterou nade vše milujeme a náš život se podobá životu všech ostatních rodin. Jsem ale přesvědčená, že naše štěstí a spokojenost je mnohem větší, než by byla, kdybychom si tím vším neprošli. Ne nadarmo se říká: Přes překážky ke hvězdám.