Pampeliška a Bonny

Psal se rok devatenácet devadesát čtyři, když Pampeliška, jak se jí přezdívalo, seděla na posteli a nečinně vyhlížela z okna na činžovní domy. Zírala skrz záclonu pohupující se nad okenní římsou zrovna, když si Kurt Cobain v Americe naposledy holil vousy do rakve. Bonny, jak se mu přezdívalo, se povaloval vedle ní, hlavu položenou na pravé tváři, oči zavřené, jedna paže se hadovitě stáčela vzhůru kolem vlasů, druhá kolem těla a boků.
„Spíš?“ Prostou otázkou rozsekla únavné ticho.
„Hm.“ Jeho odpověď těžkopádně vyšla z jeho sevřených rtů skrz hrdlo.
„Jak můžeš spát a přitom odpovídat ´hm´?“ Podívala se na něj žalostně s únavou.
„Nevím. Odpočívám.“
„Pojď si aspoň povídat.“ Znovu se Pampeliška zadívala na oblohu a na kapičky deště táhnoucí se jako sliz po okenním skle.
„Ne. Pampeliško. Buď jen tak chvíli v klidu. Takhle je to fajn.“
„Ale já bych si chtěla povídat.“
„Tak něco povídej, budu tě poslouchat.“ Pampeliška ale točila pramínky vlasů okolo ukazováčku a dál mlčela. Nevěděla, co má říct. Když uběhlo pět minut ticha, podzvedl se na lokty a podíval se na ní.
„Co se děje? Proč nic neříkáš? Co s tebou je. Pojď ke mně.“ Natáhl se k ní a chtěl si jí k sobě povalit.
„Nech toho. Nechci ležet. Chci jít ven. Tohle lenošení mě nebaví.“ Odtáhla se vší silou, ačkoli byla ráda, že se zmohl na nějaký pohyb a akčně si jí k sobě stáhl.
„Prší. Kam bysme chodili? Podíváme se na film. Ale ještě mě nech chvíli ležet. Je to super.“
„Přestane pršet. Támhle už je jasno. A podniknout něco můžeme. Něco bysme mohli dělat. Ale na film se mi nechce dívat. Na co bychom se dívali? Dívali jsme se včera večer. To stačí.“ Zvedla se a prošla se nahá po místnosti, aby z podlahy pozvedala kusy hadrů z předešlého večera. Kalhotky, sukni, podprsenka, tílko. Navlékla se do včerejšího oblečku nasáklého pachem cigaret a alkoholu.
„Jsi línej, to je neskutečný.“ Protáhla se a začala vařit čaj. „Chceš čaj?“
„Nechci. Nebo jo. Dám si. Ale kafe.“ Nehnul se. „Hmm. To je taková paráda. Jen tak si ležet. Nemuset nic dělat. Proč nikdy nechceš lenošit se mnou. Dyť je to tak super!“
„Nebaví mě to. Nemám na to náladu a kde je nějakej čaj?“
„V té skříni napravo od tebe. No… tam nahoře. Otevři to a podívej se dovnitř. Měl by tam bejt nějakej čaj i to kafe. A cukr je na poličce před tebou. V cukřence.“
„Já nechci cukr. Nesladím.“
„Já jo. Dej mi lžičku a půl.“
„Jasně. Jsem u tebe doma, ale budu tě tu obsluhovat.“
„Kdybys chvíli vydržela, mohla jsem ti to připravit. Ale ty ne. Ty musíš hned vstát a bejt hrrr. Nikam nechvátáme. Máme celej den, nebo ne?“
„Ne. Nebudu ležet v posteli a nic nedělat. Chci se nasnídat a jít ven. Sice máme celej den, ale nebudeme se válet v posteli. Nebo se válej. Já pojedu domů, jo?“ Lehce Pampeliška zpěnila svou řeč a okořenila ji špetkou rozmrzelosti.
„Ale no tak. Pampeliško,“ vyskočil z postele jako bych mu někdo shora přiložil žhavé železo do zadnice, popadl spodky a hupnul do nich, „tak se nezlob. Dáme si snídani a něco vymyslíme. Ale možná si pak ještě na chvilku lehnu a odpočinu a pak můžeme vyrazit.“ Objal jí a políbil do vlasů. Drbal se mezi nohama a čučel, jak poskakuje kolem kuchyně, od rychlovarné konvice k šálkům a od šálků zpět k podstavci se šňůrou. Zíval, drbal se, zíval, drbal se a popocházel sem a tam, než se zase usadil na kraj postele a párkrát ukazováčky rytmicky třísknul do kraje stolu. Šáhl po ovladači, pustil hudbu, postavil se. Podrbal se na koulích a stěžoval si, jak ho urputně svědí.
„Máš něco k snídani?“ Musela se smát, když ho tak pozorovala. „Ztiš tu hudbu a přestaň mlátit do stolu.“
„Jsou tam rohlíky někde a marmeláda s máslem v lednici. A nech mě být, rád si bubnuju.“
„Jo, ale děláš rámus. Já bych docela brala ten klid, co tu byl předtím. Takhle si už vůbec nemůžeme povídat.“
„No jo, to tvý povídání, porád.“ Ztišil hudbu. Vstal, vzal rohlíky a talířek pro sebe.
„A mně jako rohlíky a talířek nedáš nebo co?“ Nevěřícně na něj s tázavým podzvednutým obočím zírala.
„Jo, promiň. Myslela jsem, že si to chceš udělat sama. Už ti ho vyndávám. Kolik chceš rohlíků?“
„Kolikrát jsem u tebe snídala? Ty to nevíš, sakra?!“ Přenesla šálky ke stolu a šla si vzít rohlíky sama. Beztak to byla nejlepší volba, jak tak pozorovala.
„Dva, vím. Promiň. Jen jsem se chtěl přesvědčit. Třeba bys měla chuť jen na jeden a pak bys mi vynadala, že ti dávám dva místo jednoho.“ Přišlo mu to vtipné.
„Dej to sem. Vzala si to a přenesla oba talířky ke stolu.“
Zastavil se před televizí a pozoroval reklamu. Drbal se na koulích a zíval.
„Hele, to je dobrý. To je vtipný. Koukni. Jak ta holka jde, ne. A ten kluk, jak na ní kouká. To je fakt dobrý. Koukni, hele, hele. Rychle –„
„Prosím tě, mě to vůbec nezajímá. Můžeš přestat? Mohl bys vyndat tu marmeládu s máslem? Celý to zase musím připravit sama. Jako vždycky.“
„Jo, jen jsem se chtěl podívat na tu reklamu. Je vtipná.“ Poodešel do lednice, otevřel dveře a chvíli koukal do bělostného světla.
„Na co tak zíráš? Mohl bys to už přinést?“ Sedla si na židli a čekala, až přinese druhou část snídaně, abych už konečně ukojila svůj hlad.
„Tady prosím.“ Položil to na stůl a poodešel před televizi.
„Nebudeš snídat? Máš tu kafe, vystydne ti. A chtěla bych se najíst s tebou.“
„Ježiš, jo, už jdu. Jen jsem se chtěl podívat, co dávají v televizi a pustit tam něco dobrýho. Hele, Odpadlík. To je dobrý. Na to se podíváme.“ Sedl si a usrkl si čaje. „Tys to ještě neosladila?“
„Ne. To zvládneš sám, ne?“
„Jo. Tys nepřinesla tu cukřenku? Říkal jsem, že je na poličce.“
„Nepřinesla. Já si nesladím. Taky bys neměl. Není to zdravý.“
„Jo jo. Není to zdravý. Tu marmeládu bys taky neměl jíst. Ta obsahuje cukr.“
„To není takový jako si dávat cukr do kafe. A ani do čaje. Dávej si do čaje med, jako já. Je to mnohem zdravější.“
„Mně je jedno, co je zdravý. Jím si co chci a cukruju si, co chci.“
„Fajn. Až budeš starej, budeš mít cukrovku, ještě si na mě vzpomeneš.“
„Až budu starej, tak budu mrtvej.“
„Hm.“

Oba se dívali na televizi. Po snídani se pomilovali. Po milování zůstal ležet a chtěl lenošit. Měla toho plné zuby. Vstala a blesku rychle zmizela z jeho bytu. Vyrazil za ní a objímal jí a křičel, ať nechodí.
„Obleču se a vyrazíme, ale dej mi ještě tak třicet minut, než se připravím.“ Tlačil ji zpět do bytu.
„Nech mě být. Nešahej na mě. Mám tě plný zuby. Pořád bys jen ležel. Chci jít VEN! Jen mi něco slibuješ a zase to bude trvat hodiny, než se něco stane.“
„Ne ne ne ne! Nebude, já se obleču a jdem. Prosím, nezlob se.“
„Už nemám chuť. Už nechci, chápeš to? Je to takhle každej tejden a pak se vrátím k tobě a budeme tam celej den, protože je lepší se dívat na film. Protože se na chvilku ještě natáhneš a usneš. Protože a protože a furt dokola!“ Vykroutila se mu a šla pryč. Marně na ni volal, rozčílil se a nechal ji jít.

Psal se rok devatenácet devadesát čtyři. Jednou jedinkrát se zmohl a vyhověl jí. Jednou jedinkrát spolu podnikli výlet na celý den. A pak se s ním rozešla. Nikdy za ní nepřijel do jejího bytu. Nikdy jí neudělal snídani. Litoval, ale pozdě. Člověk se nemění. Tak byl konec Pampelišky a Bonnyho, a konec života Kurta Cobaina, který si na jaře téhož roku ustřelil hlavu. Škoda slov.