Láska nás nenávidí

Ze spánku mě probudily první paprsky ranního slunce. Otevřel jsem unavené oči a na tváři se mi objevil blažený úsměv. Vzápětí však zmizel, byl pryč, stejně tak jako Ty, a já si uvědomil, že mé chvilkové štěstí pramenilo ze snu, toho, který se zrovna rozplynul. Propukl jsem v pláč. Bezuzdný a žalostný pláč. Neležela jsi vedle mě, necítil jsem Tvé krásné vlasy na mém rameni. Jediné bijící srdce v bytě bylo to mé, zlomené.
Jen s velkým sebezapřením jsem dokázal vstát z postele, všude okolo byl cítit alkoholový odér a kouřem načichlé oblečení. Celý minulý den jsem jen popíjel a kouřil cigarety. Ty, které jsem se nedávno rozhodl pro vždy opustit. Bylo mi zle. Snažil jsem se pozřít snídani, můj žaludek byl však rázně proti. Alespoň při zvracení jsem na Tebe nemyslel. Nemyslel jsem na Tebe takto asi ještě třikrát.
„Do hajzlu s láskou, do hajzlu s celým světem“, řekl jsem si nahlas. Uvnitř jsem ale věděl, že lžu. Lžu sám sobě, protože vím, jak moc Tě stále miluji. Má slova zněla v záchodové míse jako šeptání v horském údolí, jen ten vzduch byl zkaženější, ne zrovna příjemný.
Den se krátil a já ho trávil stejně prospěšně jako ten minulý, s cigaretami a s lahvemi rozličného pití. Stále jsem myslel na ten okamžik, kdy jsem zjistil, že jsi mě podvedla. Myslel jsem na okamžik, kdy jsi mi řekla, že nevíš, zda mě ještě miluješ. Myslel jsem na okamžik, kdy jsi řekla, že už mě nemiluješ. Poslední týdny byly jako na houpačce. Na houpačce, která se na vrcholu utrhla a padá k zemi, bez šance opět vzlétnout k nebesům. Není jediné minuty, kdy bych si nepřál Tě nenávidět za to, co jsi mi udělala. Nebyl jsem dokonalý partner, nikdo není. Ale přesto se mi z úst stále linula slova proklínající Boha a vše ostatní. Bědující nad tím, proč já, proč zrovna já jsem si zasloužil tohle.
„Takhle to dál nejde, musím odsud vypadnout jinak mě to tady zabije“, při těchto slovech jsem vstal, oblékl se a vyšel vstříc ulicím města. Čekal jsem jakousi úlevu z toho, že nebudu již dýchat ten puch, co se za ty dny v bytě nastřádal. Tvá vůně již dávno ze všeho vyprchala a nebylo šance, že by se kdy vrátila. Ale ani procházka nepomohla. Připadal jsem si zkažený, opuštěný a zlomený. Viděl jsem Tě za každým rohem, na každé zastávce, kde jsme spolu vždy čekali.
S každou další cigaretou se krátil můj dech, částečně tomu pomohlo i jasné Slunce třpytící se na obloze a právě na vrcholu svých sil. Cítil jsem jak slábnu, jak se ze mě vytrácí vědomí. Musel jsem vypadat jako blázen nebo feťák, který se motá po ulici. Hledal jsem místo kde si sednout. Někde kde mě bude každý přehlížet. Nechtěl jsem s nikým mluvit, nechtěl jsem, aby se na mě kdokoliv jen podíval.
„Schody, skvěle“, našel jsem své místo. Sedl jsem si a s hlavou v dlaních se snažil vzchopit. Ještě nikdy se mi nic podobného nestalo. Cítil jsem se trochu provinile, neboť mi nebylo hůř ani když zemřel můj otec, kterého jsem velice miloval. Pomyslel jsem si, jak je možné, že láska k partnerovi překoná tu k rodiči. Připadalo mi to nefér a nesprávné. Uprostřed mého myšlenkového průjmu jsem však cítil něco, co mě probudilo a zároveň pohnulo žlučí. Ta její vůně, poznal bych ji kdykoliv. Okamžitě jsem vstal a rozhlédl se. Ale nikde nic, jen smečka uspěchaných lidí, které jsem v životě neviděl. Pak už jsem se sunul k zemi. To bylo nejspíše to rychlé postavení. Byla hloupost v mém stavu to dělat. Potrestal jsem se ranou do hlavy o zábradlí schodiště.
„Haló, haló pane, jste v pořádku? Zavolejte někdo tu záchranku proboha“, uslyšel jsem ještě než se mi otevřeli oči. Nad mým bezvládným, bohužel ale stále živým, tělem stál hlouček lidí. Musel jsem být v bezvědomí jen pár chvil, neboť nějaká postarší dáma mi pod hlavu sunula svou docela tvrdou kabelku. Ale co také jiného, svetr u sebe v tom počasí nikdo nemá. Snažil jsem se postavit, ale náhlá hysterie cizinců mi v tom zabránila. Vypadalo to, že si dělali starosti o alkoholem otrávenou krev, co mi tekla z hlavy. Pořád jsem však cítil tu vůni, nemohl jsem se ji zbavit celou tu dobu, než přijela sanitka a odvezla mě na vyšetření.
Byl to den na hovno, vážně. Jediné, co krásného jsem ten den zažil, bylo zjištění, že stále v lidech nevymřela slušnost a pokud je třeba, dokážou pomoci.
Blbá a nicotná útěcha zlomenému, nevděčnému muži.