Proměny

Léto. Někoho napadne čas lásky, dovolených, bezstarostnosti… Na úrazovce s vámi ale souhlasit nebudou. Leč, tak už to ve světě chodí. Nic není černobílé, ba ani přímo barevné, je to prostě takové, jaké to má být a čerta starého to zajímá lidský názor.

Procházím se loukou, mezi prsty mi protékají stébla trávy a ve vzduchu se líně vznáší vlhkost nedaleké řeky. Košile se mi lepí na záda, ale to mě netrápí. Maně okolo proletí myšlenka na chladivou koupel, ale ani na ni nemám náladu. V hlavě mám vír bez začátku a konce. I když někde nejspíš začít musel, jen si nejsem úplně jist, kdy to přesně bylo. Možná když jsem poprvé okusil její sametovou kůži, vláčnost jejích rtů? Nebo to byl ten neopakovatelný podmanivý úsměv se špetkou hravosti a příslibem ráje na zemi? Kdo ví? Vlastně na tom nezáleželo, jako na spoustě jiných věcí. Pravda byla jednoduše taková, že se to dělo. Právě teď a tady a já s tím už nemohl nic zmoct. Nemohl jsem ji vypudit z hlavy, vyříznout ze srdce nebo vyplést z hlubin duše. Byla mojí součástí a nenajdu klidu, dokud nebudeme sdílet tu bláznivou věc jménem láska.

Další, vůní ženy či touhou, poblázněný pitomec, řeknete si, ale nemáte pravdu. Jednou za čas, když už ani nedoufáte, se ve vás cosi zlomí a najednou to přijde. Je to jako když se protrhne přehrada a vás zaplaví nepřeberné proudy pocitů a dojmů. A všechny se vám dostanou přímo do nitra, do posledního nechráněného a nevědomého kousku vaší bytosti. Do nejzranitelnější části, kterou jste pohřbili a oplakali už před lety. Ona se najednou probudí a nenechá vás chvíli v klidu. Nenechá vás vydechnout a nutí vás přemýšlet a dělat věci, které postrádají logiku.

A všechno tohle by bylo krásné a správné nebýt jednoho nezanedbatelného faktu. Ano, vždy jsou nám kladeny překážky, ať už v jakýchkoli podobách; zde ji představuje jeden jediný muž, jak jinak, ukotvený v jejím životě mnohem déle, držící v rukou všechny trumfy a s posměšným úšklebkem v koutku úst. A co mám já? Čistou nezištnou lásku planoucí v mém nitru a prostupující samotným jádrem mé existence. A ne, nemyslím, že je to málo, tento magický cit pro mne vždy představoval střed vesmíru a jedinou pravou hodnotu, na které nakonec skutečně záleží. Smějte se mi, až mne bude váš názor zajímat, zeptám se.

Ponořen v myšlenkách jsem dospěl do stínu majestátního buku rozprostírajícího ochranitelsky své větve nad okolní luka. S úlevou jsem usedl a opřel se zády o příjemně pevný kmen. Přítomnost starobylého stromu mne svým způsobem uklidňovala. On přežil věky a osud jednoho člověka s ním nijak nepohne, dál bude pevně spočívat v zemi a vítat jeden každý nový den.

A když už naděje odcházela zase o dům dál, konečně jsem ji spatřil. Její chůzi bych poznal mezi všemi, kráčela tak lehce a ladně. Jak se přibližovala, s okouzlením jsem pozoroval zlaté vlasy rámující důvěrně známé rysy její tváře. Zachytil jsem pohled těch nejmodřejších očí světa a věděl, že všechno bude v pořádku. Úsměv následoval úsměv. Srdce se rozbušilo o poznání svižněji. Stála přímo přede mnou. Položil jsem jí prst na ústa. I ten letmý dotyk byl elektrizující a rozehrál ukryté struny. Nechtěl jsem tu chvíli kazit slovy, vše bylo dokonalé. Sevřel jsem ji v náručí a nechal se unést pocity do jiného světa; světa, kde nebylo místo pro problémy a chmury všedních dní. Vdechoval jsem její vůni a věděl, že bude mou nejoblíbenější po zbytek mých dní.

Po chvíli, která mohla trvat, co já vím, roky, jsem ji pustil. Vzal jsem její ruku do svých dlaní a položil si ji na hruď. Některá slova by měla býti vyřčena. Promluvil jsem jen mírně rozechvělým hlasem: „Lásko, chci, abys to cítila. Mé srdce bije pro Tebe. Staň se mým osudem pro dnešek a už navždycky, miluji Tě.“

Naše pohledy byly spojeny neviditelným poutem a já v tom jejím viděl vše, co mohlo být, přísliby netušeného, krásného, snového a všeho mezi tím. Na téhle chvíli stál a padal můj život. A pak se její rty pohnuly…