Eliška

Eliška

 

Věřte nebo ne, ale zázraky se skutečně dějí. Ten nádherný kluk, co se mnou jezdí ráno tramvají, chodí do stejného kurzu tanečních, jako já! No není to úžasné? – já myslím, že je. A moc… V tom obleku vypadá úplně skvěle. Je zkrátka k sežrání. Když jsem ho tam uviděla a uvědomila si, že je to skutečně on, úplně jsem zapomněla na nějaké obavy z toho, co mě dnes čeká za tance, jestli mi to půjde, s kým si pošlapu nohy, jestli nebude mít někdo stejné šaty, jako já… Srdce se mi rozbušilo jako splašené a v obličeji se mi objevil můj typický ruměnec. To horko, co mě při pohledu na něho zaplavilo, se nedá snad ani popsat.

Seděla jsem s holkama u protější stěny tanečního sálu a pokukovala po něm tak často, až jsem se bála, že to bude nápadné. Proto jsem se pro jistotu podívala kolem sebe, jestli mě někdo nepozoruje, aby pak nebyly řeči, že ho žeru pohledem a tak… Nedívala se na mě žádná. Všechny tupě civěly na protější stranu místnosti a zdálo se, že většina pohledů směřovala přímo do místa, kam jsem se tak zasněně dívala i já.

No je to pravda, nedá se s tím nic dělat – takový kluk, jako on, se musí líbit snad všem. Však se to také projevovalo při každé dámské volence, kdy se kolem něho nakupilo minimálně tucet načančaných pipin, které vypadaly, že jsou schopny se kvůli němu i poprat. Taková já nejsem – já raději vyčkávám a doufám, že si mě snad jednou všimne. Zatím to tak ale nevypadá, protože k tanci mě ještě nevyzval. Ale tanečních lekcí bude ještě dost, takže nějaká ta příležitost by se mohla vyskytnout.

 

Eliška uslyšela blížící se kroky a tak rychle zavřela svůj deníček a ukryla ho pod jeden z mnoha školních sešitů na stole. Sotva tak učinila, objevila se ve dveřích máma, aby z ní tahala první dojmy z tanečních. Elišce se o tom zrovna moc mluvit nechtělo a tak předstírala, že byla vyrušena z usilovného studování, což na rodiče vždy platilo.

Máma se tentokrát však nenechala hned tak odbýt a tak jí Eliška musela něco málo povědět. Přitom si uvědomila, že ať již začne o tanečních vyprávět z kteréhokoli konce, veškeré myšlenky vedou ke stejnému cíli – k němu.

Jakmile se za mámou zavřely dveře, Eliška se zasněně podívala do zdi před sebou, jako by tam viděla svoji platonickou lásku a s blaženým úsměvem se culila nad představou, že už za pár hodin ho zas uvidí. Rázem si vzpomněla, že si musí přenastavit budík na dřívější čas.

 

Eliška neměla ve zvyku se každé ráno do školy nějak výrazně malovat a upravovat. Obvykle se jen zdržela u svých blonďatých vlasů, které v rychlosti urovnala a pak občas použila decentním způsobem řasenku, výjimečně i nenápadný odstín rtěnky. Tentokrát se však ráno malovala stejně důkladně, jako předešlé odpoledne do tanečních, až se začala obávat, aby doma nevzbudila velkou pozornost. Chvíli váhala s pohledem upřeným do zrcadla na svůj obličej, zda použít rtěnku, která není jako ty jiné, co běžně používá a kterých si nikdo ani nevšimne. Už dopředu viděla a slyšela své rodiče, ať se jde laskavě zpátky do koupelny upravit a nedělá ze sebe zmalovanou bárbínu. Nakonec se na riziko rodičovské nevole vykašlala a s přesvědčením, že se v sedmnácti může namalovat dle vlastní libosti, sáhla po výrazné rtěnce.

 

Z domu odcházela s veselou náladou a ani si neuvědomovala, že něco takového u ní rozhodně nebývá zvykem, aby se při cestě do školy tvářila tak usměvavě.

V plné tramvaji ho nemohla hned najít. Uviděla ho až ve chvíli, kdy už si myslela, že se ráno před zrcadlem zdržovala úplně zbytečně. Stál na druhé straně vozu obklopen několika svými kamarády a vypadal, že ho okolí vůbec nezajímá. Eliška využila hned první příležitosti, aby se v tramvaji postavila do místa, kam se občas mladík podíval. Doufala, že v ní pozná dívku, která s ním chodí do tanečních a dá jí to nějak najevo – vystačila by si prozatím i s nějakým strohým ahoj, zamáváním nebo třeba jen krátkým úsměvem, který by patřil jen a pouze jí. Nic z toho se nestalo. Z tramvaje Eliška lezla ve zcela opačném rozpoložení, než když do ní o dvanáct zastávek dřív nastupovala. Cítila se skleslá a bezradná. Náladu jí nezpravilo ani to, že svého vysněného prince spatřila nečekaně i po cestě ze školy. Nejprve sice pocítila své rozbušené srdce a na tváři se jí rozprostřel blažený úsměv, ale ten se velmi rychle vytratil, když postřehla, kdo se kolem něho motá.

 

Ach jo. Proč neumím být spontánní a odvážná, jako jiné holky. Jako třeba ty dvě nafoukané slepice z vedlejší třídy, které, když ho uviděly odpoledne v tramvaji, neváhaly ani vteřinu a už se s ním bavily a při každé příležitosti mu padaly do náruče, když předstíraly, jak to v tramvaji straaašně hází. Žádný ostych nebo strach, že se ztrapní; ty se s ničím nemažou, tak jako já, a rovnou se na něho lepí jak mouchy na sladké (a slaďoučkej to on fakt je). Mít aspoň špetku toho jejich sebevědomí…

 

Čtvrt roku, kdy probíhalo taneční, uteklo jako voda a Eliška se již nemohla dočkat, kdy si odbyde závěrečný ples, aby se nemusela týrat pohledem na svého miláčka, který začal chodit s jednou tou vysokou nafintěnou holkou z vedlejší třídy. Jezdili spolu i ráno do školy a každému kolem sebe dávali najevo, že k sobě patří. Eliška začala raději využívat dřívější spoj, aby byla ušetřena těchto nekonečných líbacích scén, při kterých se jí nejednou draly slzy do očí. „Proč zrovna ona?“ ptala se sama sebe, když je spatřila ruku v ruce se šťastnými výrazy. „Přeci nejsem o tolik horší – alespoň ti, co mi to říkají, to tvrdí. Jen jsem zkrátka moc nevyrostla, ale to přeci není to nejdůležitější,“ přemýšlela Eliška a po očku při tom sledovala stejně starou dívku s podobně blonďatými vlasy, která ale na rozdíl od ní vypadala mnohem vyspělejší a díky svému vzhledu a výšce by mohla jít z fleku na předváděcí molo.

Smutná Eliška vystoupila o několik zastávek dřív, než kde bydlela. Neměla chuť zavírat se do svého pokoje a předstírat pilnou studentku, zatímco ve svých myšlenkách bude stále u vysněného mladíka.

Pomalu se procházela parkem, který na sklonku podzimu vypadal podobně nevesele, jako Eliška. Loudala se bezcílně po cestičkách, kde díky chladnému počasí potkala jen sem tam spěchající jednotlivce nebo pejskaře venčící své domácí mazlíčky.

Rozhlídla se kolem po parku a pozorovala těch několik málo lidí kolem. Všichni jí přišli mnohem spokojenější, než jak se právě cítila ona. S povzdechem došla k jedné z laviček, na kterou se odhodlala sednout, ačkoli si byla vědoma, že v chladném počasí to není zrovna rozumný nápad. „Nic horšího, než že budu nemocná, se mi nestane,“ uvažovala Eliška a unaveně, jako by jí mělo být sto let, se posadila na dřevěnou lavičku. „Když budu nemocná, nebudu muset pár dnů do školy, odpočnu si doma – hezky v klidu a teple, žádné ranní stávání, žádné otravné cestování z domu do školy, ze školy domů… a taky je aspoň pár dnů neuvidím…“ Opřela se lokty o svá stehna a hlavu položila do studených dlaní. Nepřítomně hleděla před sebe, aniž by vnímala okolí a představovala si, jaké by to bylo, kdyby byla skutečně nemocná a její vysněný princ by se o ni staral – volal by jí několikrát denně, aby se optal, jak se jí daří, jestli už je jí líp, a když by nemohl zrovna volat, psal by jí ze školní lavice smsky, protože by bez ní nemohl tak dlouho vydržet… a po cestě ze školy by se k ní stavil domů – možná by jí i něco přinesl, aby jí udělal radost a rozptýlil ji – zdvořile by pozdravil rodiče, kteří by si ho jistě brzy oblíbili, a pak by šel s výrazem ustaraného přítele k ní nahoru do pokoje, tvářil by se jako největší neviňátko pod sluncem, ale když by k ní vešel, nedokázal by odolat – třeba by zrovna spala, přestože na něho celý den netrpělivě čekala, ale nemoc ji vyčerpala a ona zrovna před chvílí usnula, ačkoli si to zakazovala – a on by nemohl jinak, než využít situace; došel by k její posteli, zamilovaně by na ni hleděl a pak by se k ní sklonil a ona by se probudila ve chvíli, kdy se jejich rty setkají…

Eliška se polekaně probrala ze svého snění v parku na lavičce a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co se děje a jak je možné, že skutečně cítí v obličeji cizí dotek. Nebyl to však dotek způsobený polibkem jejího vysněného mladíka, ale bylo to olíznutí od jednoho ze psů, které tu po parku sem tam pobíhali. Eliška se narovnala, aby mladý černý labrador neměl možnost pokračovat v rozmazávání jejího nenápadného make-upu, a přitom slyšela za svými zády, jak k ní někdo spěchá. Byl to majitel pejska, jenž se jí omlouval za čtyřnohého nezbedu, který si Elišku z nějakého důvodu oblíbil a neustále se kolem ní motal, jakoby vycítil, že dívka potřebuje rozveselit a přivést na jiné myšlenky.

Ačkoli jí nebylo zrovna příjemné mít mokrý obličej od psího projevu náklonnosti, usmívala se a ujišťovala mladého muže, že se nic nestalo, a přitom hladila pejska, který se jí nepřestával otírat o nohy a říkal si o její pozornost.

 

Nikdy by mě nenapadlo, že se psem může být tolik zábavy. Skoro dvě hodiny jsem si v parku hrála s Dastym (tak se ten černý roční labrador jmenuje), až jsem úplně zapomněla, že mám být dávno doma. Naštěstí měli rodiče zrovna dobrou náladu a tak jsem si jen vyslechla, že se mám jít učit a ať nejsem nemocná z toho pobíhání po venku.

Jediné, co mě na tomto dnešním krásném odpoledni mrzí, je to, že jsem doma lhala, když se mě máma ptala, která z mých kamarádek má psa; že o tom ode mě doteď nic neslyšela a najednou jsem tak celá unešená z ročního psa. Řekla jsem, že je ten pes Věrky – spolužačky, kterou máma určitě nezná. Nevím, jestli mi to věřila, ale nevyslýchala mě. Na svoji obhajobu musím dodat, že jsem neměla v plánu lhát – ta odpověď ze mě vylítla jako blesk z čistého nebe hned, co jsem si uvědomila, jak by se asi rodiče tvářili, kdybych jim řekla, že je Dasty Martina. Hned by se významně podívala máma na tátu, který by jí důležitý pohled opětoval, a pak by následovala celá plejáda otázek – kdo je Martin, odkud je, odkud ho znám, jak dlouho ho znám, kolik mu je… A právě to zapříčinilo, že jsem raději řekla první jméno spolužačky, co mi zrovna přišlo na jazyk. Už vidím, jak by se ksichtili na fakt, že si dvě hodiny hraju v parku s cizím psem někoho, koho vidím poprvé v životě, a kdo je ke všemu o tolik let starší. On totiž Martin není už dávno středoškolák jako já, ani vysokoškolák – což by bylo ještě něco, co si dovedu představit, že by rodiče mohli skousnout – ale je mu dvacet sedm. To by jim asi bylo úplně jedno, že má vysokoškolský titul, že pracuje a má hezký vztah ke zvířatům, když je o deset let starší, jak já. Oni by v tom viděli hned kdo ví jaký problém, a přitom o nic nejde. Jak by také mohlo, když se známe pár hodin? Sice jsme se spolu dost nasmáli a domluvili si na zítra odpoledne další společné venčení Dastyho, ale to přeci ještě nic neznamená, ne?

 

Druhý den ráno se Eliška probudila s nepříjemnou bolestí v krku. Posadila se na kraj své postele a měla sto chutí si jít zpátky lehnout. Co by taky v takovém stavu dělala ve škole. Už chtěla zavolat na mámu, že jí není dobře a že bude potřebovat omluvenku, když v tom si uvědomila, že pokud zůstane doma, nebude moct jít odpoledne na schůzku do parku. Zaťala zuby a dala se do převlékání, aby stihla tramvaj.

Odpoledne vystoupila dle domluvy na zastávce u parku, kde na ni opodál už čekal Martin s Dastym. Ani nemusela říkat, že jí není dobře – bylo to na ni po celém dni (stráveném místo v posteli ve škole) vidět, a proto se jí pozorný Martin hned vyptával, co se jí stalo.

Pověděla mu, že včera zřejmě nachladla, že jí od rána škrábe v krku a teď už se jí také motá hlava, cítí se unavená a malátná. Martin se podíval na její lesklé oči a pak jí z ničeho nic položil dlaň na čelo. Eliška z toho byla v první chvíli poněkud zmatená, než jí došlo, že chce jen zjistit, zda má teplotu. Čelo měla horké. Pohladil ji po blonďatých vlasech a zeptal se, kde bydlí, aby ji mohl doprovodit domů, protože v tomto stavu je nerozum běhat po venku. Musela s tím souhlasit, ale vzápětí mu vysvětlila, že je zde jen proto, aby si nemyslel, že se na něho vykašlala.

Po cestě od parku k Eliščině domovu jí Martin nabídnul rámě, které malátná dívka ráda využila. Aspoň k něčemu jí bylo to taneční dobré, protože si nyní nepřipadala tak divně, když se zavěsila do muže po svém boku, který po ní co chvíle házel starostlivým očkem.

 

Tak nevím, jestli se mi to všechno nakonec jen nezdá. Volá mi několikrát denně, aby se poptal, jak mi je, jestli pro mě může něco udělat a když se mu zdám po hlase smutná, tak se mě snaží rozesmát třeba tím, že mi vyřizuje pozdrav od Dastyho, který se prý těší, až s ním zase půjdu řádit do parku; a já se ho na to ptám, jak to může vědět, co si pes myslí, že mě téměř nezná a jistě na mě zapomene dřív, než se uzdravím; a na to Martin odpoví, že to se pozná třeba na očích a pak najednou mluví o mých očích – že se mu prý strašně líbí, že jsou jako dvě studánky a že se nemůže dočkat, až se do nich bude zase moct zahledět… až z toho mám pocit, že ani ne tak Dasty, jako spíš jeho páníček se těší na mé uzdravení. (ale to mi vůbec nevadí:)