Lesní víla

Lesní víla kráčí při úplňku po hladině studánky. Vlci vyjí. Vrány křičí. Nebe je zatažené a noc je temná jak havraní šat. Jen světlo Měsíce osvětluje ony ladné kroky mladé víly. Vypadá již skoro dospěle s zřetelnými ženskými rysy. Boky i ňadra jdou lehce poznat od štíhlého světlého těla, ale nevyčnívají. Svit Měsíce se zaměřil ještě na část nejskytější a nejtajemnější. Totiž obličej. Vlasy dlouhé po lokty, tmavé barvy. Avšak v noční tmě nelze poznat, jde-li o tmavě hnědé či černé. Pramínky ji nakrývají tvář. Jakoby něco skrývala. Nechce snad svou krásu ukázat. Chodí sem a tam s rukama při těle a špitavě si něco povídá sama pro sebe. Stratila snad někoho. Svou lásku žeby. Čeká na někoho. Je snad zakleta. Nebo dokonce hledá oběť. Podle řeči těla a její očividné nervozity se jedná o vílu, která se zamilovala, ale než stačila svou lásku dostatečně prožít, byla zabita lesem. To les jí zničil všechny sny. Její touhy. Její přání. Ale proč. Vždyť nic zlého neudělala. Vzpomíná. Snaží se na to přijít. Pouze seděla se svým milým, ležela mu s hlavou na klíně a on ji výskal ve vlasech. Přísahala tehdy, že s ním zůstane navždy, že ani smrt jí v tom nezabrání... A vida! Tak tady byla ta osudná chyba. Byla tak naivní, tak zaslepena láskou, že v nevhodné chvíli pronesla to, co srdcem jí kráčelo. Pouhá zamilovanost ji donutila říct tato slova. Bylo tehdy krásně. Hvězdy tančili po obloze a třpytily se jako stříbro v čiré vodě. Tomu všemu dominoval Měsíc, ozařující pařez, na kterém seděli. Stíny okolníchstromů, keřů a větviček jakoby nešli vidět. Nebáli se. Byli štastni, že jsou spolu a že je nic neruší. Bylo ticho. Krásné to ticho...

Probrala se ze vzpomínek. Nádherné to svzpomínky. Proč jen netrvají. Proč je to teď docela jiné.  Jen protože řekla, co ji srdce přálo. Rozbrečela se. Dívka stojící na vodě svými slzami narážela na hladinu. Chtěla něco dělat. Skončit s tím smutkem, bylo její největší přání. Vrátit vše zpět. Kdyby to šlo. Ale jak. Smrt nebyla možná. Přitom jediné, co ji mohlo zachránit byla neutuchající láska někoho, kdo by pro ni byl schopen zemřít. Kde jen je její milý. Kdepak jen může být. Chodívával s ni kdysi do lesa. Ale po tom , co i ji les takhle vzal, přestal ten les navštěvovat. Jen díky tomu, že se snad neutápěl ve vzpomínkách žije. Ale smutná víla neví kde. A i kdyby ho viděla. Nemůže les opustit. Často tudy kráčí poutníci. Ona jen doufá, že mezi nimi uvidí svou lásku. Marně. Poutníci, sotva ji zahlédnou, rozutečou se s křikem. Mají z ní strach. Znají ji. Její příhoda se roznesla po blízkém okolí a tak, ikdyž ji vidí, nechtějí ji pomoct. Někteří by ji chtěli zachránit, ale ... obětovat svůj život za odkletí nějakého zamilovaného děvčete, na to nikdo nemá tolik lásky ani tolik bláznoství. Jsou to přesně 3 roky, co se před svým milovaným rozplynula ve vodní kapky, po vyřčení těch slov. Chlapec seděl nehybně a ruce se mu začali třást. Jeho láska se mu v náručí rozplynula. On jen cítil vítr vanoucí směrem k jeho domovu. Vánek, který naznačoval. Běž! Běž a zapomeň na to.  Jak zmizela dívka vytratil se domů. Utíkal a neotáčel se. Stále se třepal. Utíkal, stále jenom utíkal. To se stalo. Takže dnešní noci je tomu již 3 roky, co se tu naše víla radovala se svým mládencem. Ukáže se tady dnes? To by bylo jen další zoufalé doufání. Nepřišel před rokem, ani před dvěma. Proč by měl přijít dnes. Sice ví, že v tom lese chodí nějaká víla. Ale nemá důvod se vracet na místo tak velkého smutku. Sice ji vroucně miloval, ale to neznamená, že ji bude hledat po tom, co prožil. Myslí si, že je mrtvá. Navíc poutníci nikdy neviděli její tvář. Povídá se o lesní víle kráčící pomalým krokem, zahalená v průsvitný šat. Vlasy rozpuštené. Ale jak by si mohl její milý pomyslet, že je to ona. Povídá se pouze o krásce zakleté do tohohle stvoření.  Její mládenec již radši zapomněl na onu událost a žije dál svůj život. Našel si nějakou jinou a teď je určitě štastný. Nemá důvod si její zmizení v jeho náručí spojovat s nějakou povídkou o víle kráčející lesem. Tyhle myšlenky jí probíhali hlavou a neustále jí připomínaly, co je vlastně zač.

Bylo jí do křiku, pláč začínal zesilovat až opravdu byl slyšet její nářek po celém lese. Po chvíli se ale stišila. Něměla už sílu křičet. Za stromy se něco ozvalo. Snad jen nějaký bažant, káně nebo divočák. Nebylo to zvíře. Byla to postava. Postava vypadající na raně dospělého muže. V ruce něco držel. Přibližoval se k víle, avšak nesměřoval k ní. Šel k pařezu, na kterém kdysi sedával s onou vílou. Kráčel a nevšímal si okolí. Měl jasný cíl. Víla byla jen pár kroků od něj. Stále brečela. Mladík měl tvář zakrytou polodlouhými tmavými vlasy a směřivala mu k zemi. Jakoby se ukláněl a vzdával úctu. Zastavil se před pařezem. Padl na kolena a z očí mu vytryskly slzy. Šeptal při tom, co mu stékali po obličeji. Šeptal slova. Srazils mě. Nemůžu takhle žít. Láska má. Láska má...

Ani jeden si neuvědomoval přítomnost druhé osoby, jakoby okolní svět prostě nebyl. To bylo jejich uzavřeností do sebe. Oba měli svůj společenský život pohřben hluboko v zemi.  Najednou se něco stalo. Mladík přestal šeptat, dívka přestala vzlykat. Oba ofoukl chladivý vánek. Všimli si přítomnosti toho druhého, ale nepohlédli ješte na sebe. Že by strach? Chlapec přišel do lesa s provazem v ruce. Na stromu blízko onoho pařezu mělv plánu ukončit svůj život. Jeho city a psychika už nesnesly tu bolest. Celé tři roky byl sám. Zavřený před okolním světem. Opovrhovaný všemi. Jen poutníci ho občas navštívili. Jen oni ho neznali ani jeho příběh. Postavil se. POhlédl na siluetu mladé dívkyy. Zdála se mu povědomá, ale slzy mu bránili zaostřit. Měsíční svit byl najdenou jakoby silnější. Zdálo se , že osvětluje jen dvě postavy stojící uprostřed lesa. Jejich oči se střetly. TO, co však uviděli jim vzalo dech. Potkali se! Po třech letech se opět viděli. Ani jeden z nich nedoufal, že by mohl toho druhého kdy potkat. Přišli k sobě blíž. Bylo všeobecně známo že, když se někdo dotkne víly, rozplyne se její svůdné tělo. Co teď. Mladík byl stále v údivu, že vidí svou milou. Vypadala přesně jako tehdy. Nezestárla. Sice se našli, ale co to vyřeší. Nemůže se jí sebemíň dotknoout, jinak by se rozplynula a to už nadobro. On přišel  skoncoval se svým životem. Rozhodl se. Přišel k ní na vzdálenst tak malou, že mohl slyšet její dech, ale nedotkl se jí. Ona stála nehybně jako socha. Její pocity byly pomíchané. Její milý je tad. Ale co si jen o ní myslí. Co chce v téhle situaci dělat. Chlapec se nahnul blíž a do ouška ji zašeptal. Budeme spolu. Navždy. Dívka nevědela, co tím myslí. Jak. Nechtěla, aby si vzal život. On se na ni pousmál zvedl hlavu ke hvězdám a zvolal. Já s ní, s tou kterou miluji a na kterou jsem nikdy nezapomněl, zůstanu i přes smrt. Vědel, co se stane. Ta slova budou dodržena. Sklonil k ní opět hlavu, přiblížil se k ní ještě blíže a sladkým hlasem vyřknul. Miluji Tě. Načeš se mu oči rozzářily a vášnivě a dlouze ji políbil. To co následovalo mu bylo předem jasné. Les opět dodržel vyřčená slova. Další slova, která změnila život dvou mladých lidí, ale už navždy. Při polibku se víla začala rozplývat. Kapky vody začali poletovat do kruhu kolem onoho mladíka. Ten se ale rozplynul také v kapky. Svůj slib, že zůstanou spolu, dodržel. Byl ochoten pro svou lásku zemřít a tím ji i vysvobodit. Ale nemohl by dál žít bez ní. Svými slovy zapříčinil to, že les ho vzal k jeho milé a to opravdu už navěky. Rozplynuli se oba dva. V  kapkách poletovali spolu, až nakonec dopadli na onen pařez. Vlili se do pařezu a tam i navěky zůstali. Ovšem spolu. Nikdo již nikdy nespatřil toho mládence a tu tajemnou lesní vílu.