Give Blood

Nasávám kouř gauloisek a dívám se na šedavou hladinu řeky před sebou. Kouká na ty kusy plesnivých trámů, jež se voda ve snaze očistit sama sebe pokouší vyplavit na kluzké kočičí hlavy náplavky.
Bolest z rána už necítím. Ani hlavy, ani tu svoji uvnitř; tu jež se mně držela jako klíště mnohem déle než jen od večera – jen ještě stále ne tak dlouho, abych jeji pronikavost konečně přestal vnímat. Až teď.
Trochu mě svrbí obvázané ruce, z nichž jsem si dopoledne vytahoval desítky trnů z jakéhosi keře, v němž můj včerejší kamikaze nálet skončil.
Tak jako tehdy mnozí z těch zdrogovaných letců vlivem neúměrného množství opia minuli loď, jíž chtěli zničit, tak i já jsem s pomocí vodky a laciného rumu nasměroval svůj sebevražedný let někam úplně jinam, než bych býval chtěl.
Do neznáma. Do nezapomenuta.

Chlapec zrozen z paneláků,
v rukou trny od bodláků.
Košile krví potřísněna,
duše k smrti umučena.

Člověk bere drogy z bezpočtu důvodů.
Někdo pro oživení diskuze, jiný pro získání sebedůvěry při seznamování, a někdo hlavně proto, aby mu pomohly nahlédnout do jiného světa. A vše je správně – bere-li je s márou, a netrpí-li tím ani vaše tělo, ani nikdo z vašeho okolí. Přespříliš.
Je zde pouze jeden důvod intoxikace, jenž je skutečně nebezpečím jak pro vás, tak i pro vaše nejbližší.
Únik.
O to horší, že ten kdo uniká nedokáže vycítit míru, za kterou nesmí zajít. Zkrátka jen utíká ještě dál, ještě rychleji, dál od všeho, co mu na zemi činí bolest.
Ne, největší trosky nejsou na heroinu. Největší trosky se mohou klidně spokojit s lahví Božkova a cigaretou u Vltavy a namlouvat si, že jim celý svět ubližuje a odmítá jim porozumět.

Lítosti korunu plete si ten,
kdo odmítá možnost být spasen.
Pomozte mu lidé dobří,
snad on ještě přec jen prozří.

Opustila mně před deseti dny.
Jen půl měsíce před třetím výročím našeho vztahu.
Byla první. Byla ta pravá.
Nesmysl, řekli byste si, to je skoro nemožné. Jenže – pokud se svět, to obří puzzle, začal s její pomocí postupně skládat, až najednou začalo všechno v něm dávat svůj smysl – netkví pravost právě v tomhle?
V té iluzi, díky níž dokážete přehlédnout i fakt, že si s oním člověkem prakticky vůbec nerozumíte, či že vás daleko více přitahuje někdo jiný? V tom, že si všechny podobné argumenty dokážete vyvrátit jediným mocným ale?

Navždy?
Navždy.
Spolu?
Spolu.

Dnešek mě z této iluze konečně vytrhl.
Ten jeden okamžik, kdy svět přestal dávat smysl, a já poprvé cítil, že je takhle ještě krásnější.
Že růže nejsou nádherné z toho důvodu, abych jí jimi udělal radost, nebo že nepřší čistě jen proto, abych ji mohl přitisknout k sobě a hřál ji svým teplem.
Svět je zase v rovnováze, nezatížen nikým jiným.
Nebyl by, nebýt pití. Pití a jeho důsledků.

Bolest bolestí překonat,
hlavně svou duši nikdy neprodat.
Nechat klidně sebou všechny pohrdat,
jenom boj se sebou už nikdy neprohrát.

Ráno, rány.
Bolest, jíž sám sobě způsobuji.
Jehlou, jíž se snažím zbavit trnů. Srdcem, jímž se sobě snažím dál namluvit, že co možná mělo smysl kdysi, byť nedávno, má smysl i teď.
Dál si trhám miniaturní kousky kůže.
Dochází mi, že přesně takhle strádá i má duše
Konečně vidím ten trn – zdroj mého trápení, cíl mého snažení. Náhle v něm spatřuji i to, co bolí kdesi hlouběji.

Zatnu zuby, do očí mi vstoupí slzy – už naposledy – skoro vyjeknu bolestí.
Trn je pryč. Poslední.
A s ním i iluze.
Poslední.