Popelka

Byla krásná a on to věděl. Byla krásná a všichni se po ní otáčeli. Byla krásná a on doufal, že dnes bude jen jeho. Pohlcen vlastními myšlenkami si ani nevšiml, že se na něho dívá. Pomalu se k němu blížila, tak pomalu, jak jen jí to dovolovaly podpatky. Boty na podpatku a šaty nosila jen před pěti lety v tanečních. Od té doby je měla na sobě až teď, u příležitosti Novoročního plesu v jejich malém městečku. 

„Sluší ti to,“ pousmál se, když došla až k němu.

„Děkuji,“ opětovala mu úsměv. To už se ale sálem ozvaly první tóny walzu. Ten byl její oblíbený.

„Smím prosit?“ nabídl jí rámě. Zavěsila se do něho a zamířili na taneční parket. Tancoval úžasně.

„Nezajdeme na skleničku?“ zeptal se po tanci.

„Ráda,“ odpověděla. Hltal každičké její slovo, hltal každičký její pohyb. Měl pro ni slabost, ale nikdy jí neřekl, co k ní cítí. Možná i proto, že věděl, že jí nikdy nemůže mít. Měla přítele, ale zdálo se mu, že s ním není šťastná. Sedli si na barové židličky a on objednat dvě sklenky šampaňského. Ona nikdy moc nepila, proto po druhé skleničce odmítla v pití pokračovat.

„Už jsem ti řekl, že ti to sluší?“ otázal se s úsměvem.

„Asi tisíckrát. Pojď radši tancovat,“ vzala ho za ruku a dotáhla na parket. Tančili dlouho. Miloval její ladné pohyby. Miloval její vůni. Miloval jí z celého srdce. Když dotančili jejich milované tango, zašeptala mu do ucha: „Děkuji.“ Věnovala mu letmý polibek na tvář a zmizela.

Zmizela v davu lidí. Zmizela jako Popelka. Zůstal mu po ní jen jemný otisk rtěnky na pravé tváři.