Blonďák

Asi před rokem jsem se seznámila s klukem. Zrovna nastoupil do naší školy a bylo to seznámení, které když slyším od ostatních, považuji za trapné a neoriginální. Bylo to totiž přes facebook.
Jednou večer, když jsem brouzdala po své zdi, mi přišla žádost o potvrzení přátelství. Normálně takové věci hned odmítám, zvlášť, když mi jméno ani tvář nic neříká. Dodnes si to nedokážu vysvětlit, ale strašně mě zajímalo, co je zač. Měla jsem v sobě takový zvláštní pocit. Po potvrzení jsme si začali psát, pak se začali vídat ve škole, později i mimo školu. Strašně jsem si s ním rozuměla, i když jsme byli dva naprosto odlišné světy. Všichni mi ho vymlouvali, ale já si nemohla pomoct. To jak na mě koukal, jak na mě mluvil, jak se na mě smál. Naprosto mě okouzlil. Věděl naprosto přesně co říkat. A první polibek. Ach. Pod hvězdami,vánočními světly a padajícími vločkami. Dali jsme se dohromady těsně před Vánoci. Zprvu jsem byla nejistá jestli to opravdu chci, ale pak jsem mu propadla. Pořád se chtěl vídat. Chodil jsme na čaj, jen se tak procházet a povídat si. Když se mě dotkl, naskočila mi husí kůže, srdcetep a motýli. Bylo to pro mě nové a zároveň matoucí. Byl neuvěřitelně milý, ale tak strašně urážlivý. Vždycky jsem si myslela že se sbalím a odejdu. Ale pocit zamilovanosti byl asi silnější. Po mých narozeninách to začalo být zvláštní. Najednou, jako by se odcizil. Byl daleko, ale zároveň blízko. Přestal jevit zájem a já to nechápala. Po mých předchozích zkušenostech jsem věděla, že to musím ukončit, dřív, než mě tím překvapí on. Překvapil mě, ale v jiném slova smyslu. Jediné, co mi totiž řekl bylo: Děkuji, že jsi mi to řekla, vážím si toho. A bylo po všem. První den jsem skákala radostí. Konečně zase sama, můžu si dělat co chci a kdy chci. Ale hned druhý den mě to přešlo. Když jsem viděla, jak je nad věcí, že se ho to vůbec netklo, byl to hrozný pocit. Po příchodu domů jsem brečela jako malá holka. Tak je to vlastně do teď. S kamarády je vše jak má být, ale když jsem sama, vše na mě padne. Dodnes to nechápu. Nechápu, co jsem udělala špatně. Štve mě, že mi k tomu nic neřekl.
A teď? Je to půl roku od rozchodu. Míjíme se na chodbách, děláme jako by nic. Směje se, baví se. Já taky, ale uvnitř se mě to nejspíš pořád tak nějak drží. Jeho nejspíš ne, aspoň doposud jsem si to myslela, ale opět mi dokázal, že od kluků, jako je on, nemůžu nikdy nic předvídat a možná ani brát vážně.
Minulý týden mě čekaly dva plesy. Jeden v pátek a druhý v sobotu. Strašně jsem se těšila. V pátek stál ples za nic. Vůbec jsem se nebavila. Po téhle zkušenosti, mě kamarádka na sobotní ples dotáhla horko těžko. Jenže tenhle byl o něco zábavnější. Více jsem tančila, bavila se s lidmi seznamovala se. Později jsem se šla na záchod upravit. A když jsem vyšla následovalo zemětřesení. Šel naproti mně. On. Kdyby jen prošel, byl by to normální proces. Jenže mě okamžitě zastavil.Že prý mě celý večer hledá, sluší mi to a jestli mám kluka. Co to je sakra za otázku?! Nevěděla jsem co na to říct, nejednodušší bude pravda. Tak jsem tedy odpověděla že ne. Následovala ještě absurdnější otázka: Proč? Sakra kluku jak to mám asi vědět?! Chtěla jsem být taky zdvořilá a zeptat se jak se daří jemu. Prý dobře, taky nikoho nemá. Objal mě a chtěl mi dát pusu. Uhla jsem. Ale ten závan jeho vůně nešlo necítit, vrátilo se mi to. Dorazil mě tím, že prý voním pořád stejně nádherně. Potřebovala jsem se vymanit z jeho objetí a vymyslela si že si později, třeba zatančíme. A pak to šlo ráz naráz. Nešlo to zastavit, nevěděla jsem co se sebou. A hlavně, rozbrečel mě jeden pitomej rozhovor. Došla jsem za kamarádkou. Tam to na mě definitivně přišlo. Když jsem byla schopna mluvit, vylíčila jsem jí to. Uvědomila jsem si, že tohle všechno co dělám je zbytečný. Minulost vrátit nejde, co bylo, bylo. Večer jsem si chtěla užít. Dokonce mi to i šlo. Ale on se prostě rozhodl že mi pomotá hlavu. K tanci mě opravdu vyzval.
Přišlo mi, že existovala jen ta chvíle, jen jeho úsměv a pohyb. Všechno bylo, tak jak mělo. Připadala jsem si správně, a zase kouzelně, tak, jako dřív. Po tanci mě políbil na ruku a odešel. Zbytek večera se na mě usmíval.
A já teď nevím, co si myslet. Jestli se chtěl jen pobavit a pomotat mi znovu hlavu, nebo to v sobě nemá vyřešené. Nevím co mám dělat, jak se chovat, co cítit. Nevím nic.