Nic se nemá odkládat

Chodila sem často. Tohle místo mělo své kouzlo, milovala ho, ale zároveň nenáviděla. Byla tady skoro častěji než doma. Chodila sem vyčistit hlavu, popřemýšlet, vylít si srdce. Nikdy v životě nebyla pochopena, jen tady jí bylo nasloucháno bez přerušování.

            Tak jako každý den, i dnes se tam chystala. Džíny, triko černé barvy, vlasy svázané do copu. U dveří se zastavila. Ač to neměla ve zvyku, podívala se do zrcadla. To neměla dělat. Znovu spatřila tu nešťastnou tvář, se kterou žila již pět let. Za posledních pět let se ani jednou neusmála. Kdysi dávno se smála denně, ale teď…Ani nejmenší úsměv. Neměla na to sílu. Šla rychlou chůzí městem a přemýšlela, jako každý den. Zastavila se až před mohutnou kovanou branou. Zhluboka se nadechla a na chvíli zavřela oči. Vešla bránou a znovu to na ní všechno spadlo. Šla tichou uličkou. Sem tam jí minula nějaká ta důchodkyně a věnovala jí nechápavý pohled. Došla až na úplný konec. Zastavila se a položila květiny na obvyklé místo. Sedla si na asfaltovou cestu a dívala se na náhrobek. Po tvářích jí tekly slzy. Již pět let měla na to, aby se s tím vyrovnala. Nedokázala to. Každý den, když přichází na hřbitov, pláče. Jen tiše sedí a pláče. Před pěti lety odešel. Celý život ho milovala, avšak nikdy nenašla odvahu mu to říct. Teď toho lituje. Jsou věci, které se nemají odkládat.

            Zvedla se a přišla k náhrobku. Otřela si slzy, políbila studený kámen a zašeptala: „Miluji Tě.“