O šedivé dámě - Pravda/Lež

Dorazila domů a neměla tušení, jak se tam dostala. V dlani svírala černé pírko.

Zabouchla za sebou těžké dveře a spěchala po schodech. Svlékajíc si provlhlý kabát.

Pokoj byl temný a působil osaměle, ale cítila se tu bezpečně a byla v teple.

Nebyl tu nikdo, kdo by jí soudil, litoval..nebyl tu nikdo, byla sama.

Otevřela okno a pozorovala temnou Procellu..

 

Tma, noc, vždycky věděla, co noc působí, všechna trápení v noci se v slzy promění.

Zase se spustil déšť. On je někde tam. Nenáviděla ho.

 

"Nikdy na mě nezapomeneš. Nikdy. Kamkoliv půjdeš, vzpomínka na mě protká tvé kroky.

Žádná žena mě nenahradí. Nikdy mě nepřestaneš milovat." šeptala obloze, dešti a poslala černé pírko po větru.

 

Po jejím boku stáli dvě ženy.

 

Černé potrhané krajky šatů, uštvaný výraz a pod ním schováná zvláštní krása,

vždyť kdysi se jí tolik lidí klanělo, bojovalo pro ní a dnes jí mnozí ani nepoznají.

Pravda ji políbila do vlasů. "Víš, kde mě hledat, děvče." zašeptala, přestože ji nemohla slyšet.

 

Lež si pobaveně odfrkla a dál si se zájmem prohlížela své rudě lakované nehty,

měla na sobě kabát z kožešiny s levhartím vzorem. Zažívala skvělé časy.

"Au" dívka se chytla za ruku, byl na ni škrábanec"..ale kdo?" Nikoho neviděla.

 

Najednou si všimla, že krev dopadající na okenní parapet, má barvu šedi.