Klavírista

Šest hodin v kavárně s těžkými závěsy a mlžným tabákovým oparem. Usrkávala koňak, prokládala ho červeným vínem a kouřila cigaretu ze špičky, na které zůstal otisk rudé rtěnky. Dívala se do knihy, ale nevnímala ji. Seděla zády ke křídlu a nervózně si pohrávala s perlami. Nabídky na drink od právě příchozích mužů, aniž by ještě sundali klobouk, odmítala jen znuděným přimhouřením očí a lehkým zakroucením hlavy, při němž se nepohla jediná vlna účesu. Nevadilo jí, že její dámská osamělost budí rozpaky. Čekala na něj. Na svého klavíristu. Věděla, že každý tón je pro ni. Každý úder do klapky byl předzvěstí budoucí noční extáze...

Číšník se jí zeptal na poslední objednávku. Rozhlédla se. U baru už stáli jen dva muži ve středním věku, již byli zarytě pohrouženi do rozhovoru o problémech na burze v New Yorku. Jeden druhého málem polil svou whiskey, jak zaníceně gestikuloval. Poprosila o účet, ale číšník jen odvětil, že už je zaplaceno. Neptala se, komu vděčí za laskavost. Věděla to a plánovala odplatu.

Piáno přestalo hrát. Slyšela zabouchnutí víka a skládání not. Překotně sebrala knihu, cigarety a zapalovač hodila do miniaturní kabelky a pospíchala k šatně. Muži se po ní zálibně otočili, ale jako by pro ni byli vzduch. Šatnářka neměla práci najít její kabát. Poslední dámský. „Dneska hrál moc pěkně,“ neodpustila si k ní důchodkyně posměšně mezi stojany s ramínky. To už ale neslyšela. Kabát si navlékala za běhu a na schodech před budovou dvakrát zavrávorala, čímž riskovala zvrtnutý kotník. Srdce jí vzrušeně bušilo a v krku se tvořil knedlík, když na vysokých jehlách vběhla do temné uličky se zadním vchodem. Zadýchaně se opřela o zeď a začala lovit cigarety. Ruce ale měla celé popletené. Nejdřív jí vypadla kniha, poté se rozsypal i obsah psaníčka. Pudřenka, tabatěrka, zapalovač...

„Dnes jsi hodně pila, Miss Alice,“ promluvil k ní hluboký, jakoby dýmem zastřený hlas. Poklekl k ní a pomohl jí sbírat věci ze země. „Já... Nemusel jsi to platit, Jacku,“ obrátila výtku proti němu. „Neurážej mě. Jen nemám rád, když tolik piješ. Víc se pak okolo tebe motají. Myslí si, že jsi snadnější kořist,“ zamračil se. „Ano, všimla jsem si, že jsi měnil rytmus, kdykoliv se ke mně nějaký muž přiblížil,“ zatetelila se. Měla radost, když Jack žárlil. Ona se taky denně trápila pomyšlením na ty coury od něj ze čtvrti. Vsunul jí do pusy cigaretu a připálil. Slastně potáhla. „A přitom jsem si přál, abys s někým z nich odešla...“ „Proč to říkáš, Jacku?“ „...abys žila budoucnost, kterou ti nalinkovala rodina, společnost, rasa,“ poslední slovo řekl opovržlivě. „Ale já nechci žít podle jejich pravidel!“ vykřikla naštvaně. „Nikdy se nebudeme smět přestat skrývat,“ pokračoval se smířenou zoufalostí. „Přestaň, radši jeďme. Arnold už čeká.“ „Ten mě taky nemá rád. Spím s jeho bílou paní. Radši by tě obsloužil on.“ Naštvaně odhodila nedopalek a špičkou boty ji uhasila. „Považuješ se za moji děvku? Za můj personál? Nebo snad otroka?“ Záměrně ťala do živého. Sklíčeně odpověděl: „Jsi krutá.“ „Začal sis.“

V autě jeli mlčky. Jackova blízkost ji vzrušovala na maximální míru, ale bála se cokoliv říct. Už takhle Arnold věděl příliš mnoho a kdykoliv se mohl chtít zavděčit jejímu otci. Blížili se k hotelu Labyrint. Příhodný název, protože tam se jejich vědomí vždy ztratilo. Jejich duše se spojily v jednu, stejně jako těla. A přijatelná byla i cena. Její otec, Josh Flanagan něco tušil a přestal její noční výlety dotovat. Dostávala už jen peníze tajně od matky na šaty. Aby mladá dáma nedělala zámožné rodině ostudu. Myslela, že dcerka randí s někým ze zlaté mládeže a brzy ho přivede do rodiny. Pro noční pijatyky mladých měla pochopení. Kdyby však věděla... Jack jako klavírista mohl přispět málem. Vždy hotel zaplatil. Ale věděla, jak na tom finančně je. Pokaždé, když ráno ještě spal a ona se v tichosti vytrácela, strčila mu bankovku do peněženky. Nikdy o tom nemluvili, ale jeho hrdost trpěla.

Ten večer se milovali jinak než obvykle. Polibky byly více naléhavé a přírazy tvrdé a žádostivé. Na jeho svalnatém těle se skvěly kapičky potu, její bylo celé rudé od spalující vášně. Hořela. Hořela touhou. Zoufale si přála, aby tahle noc nikdy neskončila. Společným vyvrcholením dali vědět nejen celému hotelu, ale i snad ulici, co právě dělali. Vůbec poprvé usnula dřív než on. Něžně ji hladil ve vlasech a vychutnával si pohled na každý kousek štíhlé nádoby pro její skvostnou duši a snažil se zapamatovat si navždy její vůni. Neubránil se slzám. Byla tak nádherná!

Probudila se s radostnou myslí. Tóny noci v ní ještě doznívaly. Plánovala zase svůj tajný úprk, aby nezameškala rodinnou snídani. Na druhé půlce postele ale už nikdo neležel. „Jacku? Lásko?“ Žádnou odpověď nedostala. Bylo to nečekané, ale neměla čas pátrat. Rychle se oblékla a pospíchala z hotelu k autu. Byla zima, strčila proto ruce do kabátu. Prudce zastavila, jako by narazila do neviditelné zdi. Z kapsy vytáhla tučný balík bankovek. Vyplatil se jí ze všech nocí.

V autě se rozplakala. Nechtěla dát před Arnoldem nic najevo, ale svým emocím zkrátka nevládla. „Miss Flanagan, smím vám poradit?“ S nadějí zvedla oči. „Nechte ho být. Můžete mít kohokoliv, na koho si ukážete. Vemte si bílého boháče a když se budete nudit, černý sluha vždy poslouží.“ „Mlč, Arnolde!“ „Ano, ma'am. Omlouvám se, ma'am.“ Chvíli jeli mlčky. Ticho přehlušoval jen hlasitý motor. „Arnolde?“ „Ano, Miss Flanagan?“ „Viděl jsi ho ráno odcházet?“ „Ano, ma'am. Přišla si pro něj jedna černá kočička. Čekala támhle před řeznictvím. Pozdravili se polibkem a před očima jí zamával penězi. Vypadali spokojeně.“ Svět se jí zhroutil. Bolest zachvátila její hrudník, jak se srdce zlomilo a rozsypalo na tisíc kousků. „Odvez mě rychle domů,“ vykoktala. „A tohle máš za diskrétnost,“ podala mu pětidolarovou bankovku. „Pro vás cokoliv, Miss Flanagan,“ konejšivě se usmál řidič a s umně skrytým nadšením bankovku přijal. Zastrčil ji do kapsy k jiné. Desetidolarové. K té pokyny zněly jasně. „Řekni jí tu lež, ať věří. Ať mě nenávidí...“