...

Venku se zlehka snáší déšť. Cítím jak na mě dopadají kapky deště a jak mi stéká po tváři a zakrývá tím mé slzy. Opírám se o zábradlí na mostě a pozoruji auta co projíždějí pode mnou. Smutek se míchá se vztekem a dalšíma emocemi. Jsou to tři měsíce co jsem znovu pocítil nějaké emoce a jsem z nich stále zmaten. Zapálím si cigaretu a svoji tvář obrátím k nebi a začnu odepisovat na smsku. Ale 
namysli mi vyvstane vzkaz který někdo poslal ve snu mé přítelkyni. "Za rok a jeden den umřeš". To je ironie mého života poznám lásku která je mim světlem v temnotě a mám umřít. Dnešek vážně nebude Štastným a bohužel ani nudným dnem. 
Snažím si vyčistit hlavu od těchto myšlenek a emocí. Po chvíli se mi to trochu povede ale stále cítím smutek který pramení z mé duše. Napřáhnu ruce k obloze abych cítil studené dopadávající kapky deště . Snažím se dopsat smsku ale tak nějak se spíš zaměřím se na ten smutek co mi pramení z duše.Najednou cítím jak se okolo mě zhušťuje temnota a světlo se ode mě pomaluje vzdaluje a najednou nestojím na mostě ale v lese a okolo mě není nic víc než tma a stromy. 
Je to zvláštní nepociťuji strach nebo jiné pocity které bych měl cítit ale jen zvláštní odevzdanost.
Sednu si pod nejbližší strom a zády se opřu jeho kmen. Cítím se zde příjemně cítím jak je tohle místo opuštěné a jak v něm všechno umírá. Pohlédnu na nebe které je plné hvězd ze kterých jsou cítit nesplněné sny lidí a pomalu pozoruji jak některé zhasínají a některé naopak září a je v nich pořád jiskra naděje na splnění. Ty bych však spočítal na prstech jedné ruky.
Najednou z mraků vystoupí i měsíc jehož světlo mě podivně hřeje a naplňuje mě touhou se na něj pořád dívat.
Pohled na něj si však vychutnávám jen pár minut protože ho zakryje mrak a jeho světlo mě opouští a jak mě mě opouští začínám opět pociťovat mráz na svém těle a to jak se pomalu propadám do mrazivé temnoty která okolo mě opět začala panovat.
Zavírám oči a snažím se opět vybavit jeho světlo. Ale nedaří se mi.
Je moc daleko a jeho svitu brání temnota mé duše.
Nechci si to připustit ale je to tak. Bráním mu aby svítil jak se mu zachce protože chci aby svítil pro mě ale to není její přirozeností Luna svítí pro všechny a tomu kdo ji chce spoutat se odmění jen mrazivou nocí a skryje se za mrak utvořený ze žárlivosti a jiných citů které neznám a chci je zamknou na dno dřevěné truhly, ale oni chtějí abych je poznal a znal jejich zkázu kterou sebou nesou.
Cítím jak mi po tváři stéká slza kterou nemohu skrýt v dešti protože zde na tomto místě neprší.
Pomalu otvírám oči a všímám si že už na tomhle místě nejsem sám. Naproti mě stojí osoba zahalené v černém oblečení a jediné co z ní je vidět jsou jasně zářivé modré oči. 
Ani nevím jak ale vím že je to smrt.
Bytost kterou jsem k sobě téměř denně volal a která však mé pozvánky vždy odmítla.
" Už jsi mě k sobě dlouho nevolal. Nebo spíš tedy úmyslně" opraví se a ukáže svím prstem na moji čerstvou ránu na ruce kde jsem si chtěl nedávno proříznout žílu.
"Nevolám tě k sobě protože tvé služby už pro mě nejsou důležité ale tvá přítomnost je mi stále příjemná." Odpovím ji a zadívám se jí do jejich modrých očí.
"Měla by protože jsi mím synem."
"Proto jsi mě neodvedla do své říše když jsem tě tolikrát k sobě volal ?" Ptám se smutkem v hlase.
" Ano je to jeden z důvodů. Nemohu odvést svého syna do svého království pokud nezjistil proč by měl žít. Proč byl stvořen a proč by měl umřít." 
" Volal jsi mě k sobě jen proto že jsi nevěděl co máš zde na světě a ve svém životě dělat. " Nevěděl jsi co je skutečný důvod života."
"Jaký by mělo smysl vzít tě do svého království, kde žiješ věčně aniž bys poznal krásy tohohle světa ?" 
" Procitl jsi příliš brzo a spoustu věcí ti uniklo aniž bys je získal někdy zpět."
"Ale poslední dobou cítím že začínáš mít tenhle svět rád a začínáš chápat proč vlastně žiješ."
Je to tak ?" 
Přemýšlím o jejich slovech a vím že v mnohém má pravdu. 
Mnoho věcí jsem v minulostí neprožil tak jako mnoho mích vrstevníků. 
Od mala jsem byl jen zahrabán knihami a svůj zájem jsem dával spíše jiným světům než tomu ve kterém žiji. 
A také proč bych měl pro ostatní jsem jen divnej kluk kterýho by měli zavřít do blázince..
"Máš pravdu tomuhle světu jsem nevěnoval pozornost protože nevím proč v něm žiju ani co bych zde měl vlastně dělat."
" To neví nikdo" v klidu mi odpoví 
" To máš pravdu" odpovím a tak nějak se zastydím protože každý ve své podstatě hledá jen místo v tomhle světě.
"Ale pořád ho nemohu najít."
"Ano to vím můj bratr osud je v tomhle trochu svině." Nemá rád lidi které obdaruji svojí mocí a na tebe si trochu zasedl ale i on je féroví a dává na výběr jakou cestu si lidi mohou zvolit."
" Jen pro některé lidi jsou možnosti osudu těžší než ostatních"
" Jsi to co jsi jen musíš nalézt co jsi a přijmout to ve svém srdci."
" Zapomeň na minulost tu už nezměníš k můžeš se z ní jen poučit abys udělal svět takovým místem v kterým chceš být." 
"Tu sílu máš hluboko ve svém srdci"
Cítím jak na mě její slova dopady a vím že má pravdu.
Protože žádná bytost na svůj osud není sama vždy se má ským poradit kdo ho ochraňuje, V mém případě je to Smrt.
Dneska jsem to konečně pochopil mím strážným andělem je Smrt.
Proto mě dneska navštívila ne proto aby mě odvedla ale aby mi poradila a vzchopila moji duši.
"I v temných nocí je světlo, stejně jako pro temnou duši je někde světlo." Zašeptá do ticha co mezi tím nastalo.
" Podívej se znova na měsíc"
Podívám se tedy znova na měsíc který opět vychází z pod těžkých mraků. Měsíční světlo prosvětluje krajinu okolo mě a já mu s radostí opět nastavuji svoji tvář.
V měsíčním světle vidím usmívající se dívku s modrýma vlasama a najdou se má mysl uklidní.
"Terka" jen tiše zašeptám a cítím jak se mi tělem rozlévá teplo a má duše a srdce se rozechvějí.
To ona je moje světlo v temnotě tohoto světa.
Cítím že ji miluji a že je vlastně to co celý život hledám.
Pohledem do jejích očí mě opouští veškerý smutek a strasti tohoto světa. 
" Už začínáš chápat jeden důvod tvé existence. Tahle žena je tvým osudem a důvodem proč jsem tě nevzala k sobě"
Slyším pomalu vzdalující se hlas jak se Smrt rozplývá a mizí zatímco já stále pozoruji měsíc.
Najednou se opět probouzím zpátky na mostě a ozařují mě světla automobilu a hlas řidiče " Ty debile chceš abych tě přejel ? "
Vzpamatovávám se z právě prožitého okamžiku a jen tiše zakleji protože jsem odeslal blbě smsku : Hm víš že ti na tohle ti akorát odpovím že to chc.
k..j. 
Omluvím se řidiči a jdu ke kraji silnice a dopíšu ji správně: Chci slyšet.
Pomalu se odeberu směrem domů s myšlenkami na Terku, kde se těším na postel nebo spíš správně řečeno na deku a podlahu kde spím.