Svatební den

Drobné pomněnky ovíjely zábradlí vedoucí k oltáři. Ve velkém protikladu s nimi až kýčovitě dominoval těžký červený koberec, po němž pomalu kráčela. A stejně jako ten kýčovitý koberec byly v kontrastu s krajkovými šaty její neupravené volně splývající vlasy. Lomený gotický strop, bílá omítka a zlaté zdobení. Letní sluneční paprsky se tlumeně lámaly skrz vitrážová okna. ‚Neogotika. Nádherná imitace špatného času‘, pomyslela si. Jen malý okamžik jí dělil od společného štěstí s člověkem, kterého nejvíc miluje, ale jakoby tento okamžik byl nepřekonatelnou věčností…
Seznámili se spolu v dospívajícím věku. A rozhodně se nedalo tvrdit, že by v sobě zpočátku nacházeli jakékoli kladné sympatie. Nesnášeli se, a kdyby je nenutily okolnosti, nevyhledávali by se, a tak bylo zcela běžné, že při každém setkání oba dva usilovali o co největší zesměšnění toho druhého. A právě dané okolnosti, které je nutily se vídat, jim nakonec ukázaly, jak moc jsou si podobní a že za veškerou ironií se skrývá vzájemný obdiv. Uplynulo pak velmi mnoho šťastných přátelských let, než došli k onomu osudnému večeru, který navždy změnil jejich přátelství…
Šli spolu z oslavy. Bylo celkem brzo k odchodu, ale chtěli být chvilku sami.
„Pořád ty narážky, jak by nám to spolu slušelo.“ Pronesl do letního večera.
„A nesluší nám to snad?“ opáčila s úsměvem.
Oplatil jí úsměv. „Víš, jak to myslím.“
„No, tak. My přeci víme, jaká je pravda.“
„Ano jistě, já jasno mám. Mám tě rád, to víš. Můžu ti věřit.“
„Říkáš to poslední dobou příliš často. Možná ti nemůžu věřit já.“
„Jak to myslíš?“
Usmála se na něj a lehce se zatočila, až se jí sukně krajkových bílých šatů rozlétla.
„Vypadáš jako nevěsta.“
„Až tak špatně?“ zasmála se.
„Nebuď zlá a vezmi si mě.“ Komicky poklekl na jedno koleno.
Přiskočila k němu. „Nemáš kytku a prstýnek. Takže ‚ne‘ je správná odpověď.“
Oba dva se zasmáli.
Zastavili se na mostě a sledovali noční řeku.
„Je to nádhera. Jak se mění, v noci je tak temná, strašidelná a ve dne tak jiskřivě zářící.“
„Víš, je to pro mě skutečně těžké, tyhle všechny chvilky s tebou jsou pro mě jedny z těch nejhezčích, ale…“ nestihla doříct, protože v tu chvíli se nekontrolovatelně za zvuku kvílejících brzd ze tmy vyřítilo auto na úzký chodníček mostu a vrazilo do svodidel. Opilý řidič vrazil hlavou o volant a upadl do bezvědomí…
„Otevři oči.“ Držel její bezvládné tělo v náručí. „Pomoc už je na cestě, vydrž to.“ Tekly mu slzy žalem a ze zoufalství padl na kolena. Snažil se vzkřísit ty poslední jiskřičky jejího odcházejícího života…
Stál v černém obleku u oltáře. Ona s kyticí pomněnek v krajkových šatech a s lehkým úsměvem na rtech, jež mlčky promlouvají nevyřčená slova té nedokončené věty: „Miluji tě“. Však místo perel štěstí jsou na jejích šatech hořké slzy bolesti a žalu. Pozdě si uvědomil, jak moc jí miloval. Dnes měl být její svatební, ne smuteční obřad…

…A tak pomalu kráčím k oltáři a obdivuji jeho krásu, loučím se světem, snad najdu klid a on svou spásu.