Infikován

Ahoj slečno,

doktor mi poradil, ať ti napíšu dopis. Je to milej chlápek. Za tu dobu, co tu jsem, mi už hodně pomohl. Teď se mi snaží pomoct tím, že chce, abych ti psal dopisy, přestože ti nikdy nepříjdou. Nevím, jestli si je pak bude sbírat a upravovat mi dávky léků podle jejich obsahu nebo jenom doufá, že se z těch svých nálad vypíšu. Každopádně je to aspoň dobrý pocit, mít znovu v ruce tužku a tančit s ní po papíře. Museli mi ji vzít, když jsem za první týden tady popsal celý blok básněmi o tobě.
Dostal jsem se sem do nemocnice, když jsem vystrašil celou svoji rodinu tím, že jsem se dva týdny nedostavil do práce a ani jsem nebral telefon. Nakonec mě objevila moje sestra, jak si doma neoholený a v pár dní staré svetru pouštím staré video, které jsme spolu kdysi natočili o našem výročí. Z prvních dní tady si skoro nic nepamatuji. Vím jenom to, že když se mi konečně podařilo nahlédnout do mé nemocniční karty stálo tam jenom „Diagnóza: Infikován, Léčba: čas, chmatein 74mg“.
Jsem tu už na oddělení přes sedm měsíců. Ležím na pokoji s jedním chlapíkem, kterému před sedmi lety zemřela žena a on se z toho do teď nevzpamatoval. Celou dobu tu leží na posteli, kouká do stropu a polohlasem odříkává místa jejich schůzek. Snažil jsem se s ním nějak mluvit, ale vždy se jenom tak podíval, zamumlal její jméno a vrátil se ke schůzkám. Jednou jsem se byl projít do parku, co tu máme v areálu a když jsem se vrátil, bylo napsáno její jméno na všech volných místech na zdi kolem dokola celého pokoje.
Jednou jsem měl podobný incident. Ze spaní jsem odříkával slova tvé oblíbené písničky, co jsme spolu vždycky poslouchali v autě. Zjistila to sestra, která v noci obchází pokoje a zjišťuje, jestli jsou všichni pacienti ve svých postelích. Nepamatuji si už ani jakou barvu měly ty tablety, které jsem měl ráno k snídani, ale vím, že jsem měl po nich skoro měsíc prázdné sny. Byla to pro mě úleva, ikdyž jsem vždy rád, když se mi o tobě zdá. Mám pak aspoň krátkodobý pocit, že je vše tak, jak má a já jsem znovu v tvé blízkosti a můžu ti znovu pohlédnout do tvých okouzlujících očích. Naposledy se mi o tobě zdálo včera. Byl to zmatený sen, ale přišlo mi, jakoby snová chvíle, kdy jsme se potkali ve vlaku byla jediná, která smysl dávala. Musím se ti přiznat, že od toho snu se mi pořád dere na mysl to, jak jsme spolu vždy na nádraží loučili. Pamatuji si, jak ti vždycky voněly vlasy, když jsem tě držel v objetí, než mi jel vlak. Dokonce mi při té vzpomínce mé unavené srdce téměř neznatelně zopakovalo rytmus, kterým bilo, když jsem nastupoval do toho posledního posledního vagónu. Mnohem hezčí vzpomínky mám naopak na chvíle, kdy jsem k tobě přijížděl. Občas mám pocit, jakoby se staly včera, neboť ten tvůj úsměv vidím stále před očima. Pamatuješ si, jak jsme se jednou ztratili v parku a pak jsme tančili na tom pódiu? Do teď si ty kroky pamatuji. Už to musí být strašně dlouho, ale vsadím se, že kdybychom tam teď přišli, zatančím to úplně stejně, jako když jsi mě to učila. Možná i líp. Párkrát jsem si to na procházce areálem vyzkoušel, když se nikdo nedíval a šlo mi to. Samozřejmě bych to nezatančil lépe než ty. To mi připomíná, že bych se ti mohl přiznat, že jsem byl na tvém představení krátce poté, co skončil příběh, který začal naším setkáním. Chtěl jsem vidět tvoji premiéru, když jsem s tebou strávil tolik času rozebíráním nových kreací, které jsi se kvůli ní učila. Nechtěl jsem, abys věděla, že tam jsem. V jednu chvíli po představení jsi dokonce prošla jen těsně kolem mě. Mimochodem v tom představení jsi byla úchvatná! To bylo vlastně naposledy, co jsem viděl ty tvé vlasy, co ti vždycky padaly do tváře, když jsi se smála. Chybí mi to, jak mě šimraly ve tváři, když jsi spala vedle mě. Chybíš mi ty. Pro dnešek končím svůj dopis tady. Za chvíli bude sestra kontrolovat pokoje a já nechci, aby mě nachytala, jak místo spaní myslím na tebe.
Měj se krásně

Aiho