Sova

Temná noc a zvony zvoní,
čerstvá hlína smrtí voní.
On zde klečí, na hrob zírá.
Kde zmizela moje milá?

„Neomlouvám se za to, že jsem ti vstoupila do života. Neomlouvám a nikdy mi to nebude líto.“
„Mělo by být.“
„Ne… je dobře, že se to stalo.“
„Já si to nemyslím.“
„Ale měl bys.“
„Co je dobrého na tom někoho zabít?“
„Nebyla to moje vina, nezabila jsem ji. Byl to osud… odstranil někoho, kdo ti bránil v cestě.“
„Ach… ta tvoje cesta.“
„Je pravdivá. Je opravdu tady. Což ty ji necítíš?“
„Cítím… ale mohlo k tomu dojít i jinak.“
„Jak?“
„Já nevím. Měli jsme se potkat dřív… za jiných okolností.“
„Ale osud to tak chtěl. Osud chtěl, abychom se potkali teď. Teď je ta správná doba.“
„Měla bys něco vědět.“
„A co?“
„Miloval jsem ji.“
„Ale mě si miloval víc a miloval jsi mě dřív, než jsi ji potkal a dřív než jsme se narodili a já milovala tebe.“
„Možná jsem ztratil víru v to, že existuješ.“
„To já jí také párkrát ztratila, ale vždy jsi mě dovedl zpět. Ve snech a v představách jsem cítila tvou přítomnost, tvůj dotek a slyšela jsem tvá slova útěchy. Byl jsi se mnou, když jsem tě potřebovala.“
„Ano… byl jsem s tebou a ty jsi byla se mnou. Ale vše se to odehrávalo na úrovni, která je v tomto světě nereálná, neviditelná a když do ní upadneš moc hluboko ostatní si myslí, že ses zbláznil.“
„Tak o to ti jde… zapomněl jsi na mě, protože ses bál, že si ostatní myslí, že ses zbláznil.“
„Ano, bál jsem se a byl jsem sám. Byla jsi se mnou, ale nebyla. Tvůj dotek jsem cítil a přeci necítil. Tvá slova jsem slyšel, ale přesto neslyšel a tvou přítomnost jsem vnímal, ale vždy když jsem se otočil, nebyla jsi zde.“
„A myslíš, že pro mě to bylo jiné! Já jsem se akorát vykašlal na to, co si myslí ostatní, a věřila jsem! Věřila jsem, že je nám předurčeno se poznat a být spolu. Věřila jsem naší lásce a tomu, že nás k sobě dovede… a teď!? Teď se to konečně stalo a ty mě viníš z mé existence?!“
„Kdybys nepřišla, tak by nezemřela a ty bys zůstala jen pouhou představou…“

„Chápu, že ti je smutno, žili jste spolu dlouho a byly to její doteky, její slova a její přítomnost, kterou jsi vnímal… ne moje… to mě mrzí, ale řekni, byl jsi s ní doopravdy někdy šťastný?“
„Vždy jsem si představoval tebe, doplňovala jsi vše, co ona nebyla… Jak jsi to mohla vydržet ty?“
„Měla jsem partnery. Některé jen na krátko a některé na déle, ale nikdy ne déle než za hranici naší reality. Jakmile ses mi začal ztrácet, tak jsem utekla. Utíkala jsem s pláčem, ale i s radostí, že tě zase slyším.“

„Omlouvám se, že jsem nad tebou zlomil hůl. Měl jsem víc věřit svému srdci.“
„Mně se omlouvat nemusíš. Hlavně se omluv sám sobě.“
„Cože? Jak to myslíš?“
„Vydej se konečně vstříc svému osudu. Vyjdi na cestu, kterou jsi přerušil a doufej, že už není pozdě.“
„Nerozumím ti… Nač bude pozdě?“
„Na nás… otoč se.“

Temná noc a sova houká,
čerství vítr do tváře fouká.
On zde stojí sám a sám.
Kudy se jen vydat mám?