Ztracená - 4.díl

Ráno Helen brzo vstala. Amon ještě spal. Potichu se k němu přiblížila a položila ruku na jeho paži.
"Amone, probuď se", řekla polohlasem, aby se nelekl.
Trochu sebou cuknul a vytřeštil oči. Po chvíli ale poznal Helen a uvědomil si, kde je. Chytl ji za ruku a přiložil si ji k ústům. Lehce ji políbil. "Dobré ráno, Helen", řekl a usmál se. Přitahoval ji, jen se před ním tolik ostýchala. Byla teď dost nervózní. Ve vesnici ji kdokoli mohl udat četníkům. Ale teď tu byl Amon a s ním půjde všechno hladce, pomyslela si. Amon vylezl z postele a šel se oholit.
Po snídani si sbalili dva batohy a vydali se na cestu lesem. Amon si pro jistotu vzal i svou pušku s náboji. Teď musel spoléhat na Helen, jen ona znala směr. Nikde žádná pěšina vyšlapaná nebyla. Již se orientovala podle stromů. Ze začátku se prodírali mlázím a pak konečně, když zdolali první kopec, se les zdál být schůdnější. Amon využil opět příležitosti a chytl Helen za ruku. Propletl svoje prsty s jejími a lehce ji sevřel, aby se nerozpojili. Heleniným tělem projelo příjemné mrazení. Jeho sevření opětovala. Čím více se blížili k vesnici, její nervozita rostla. Nikdy nevěděla, co ji tam čeká, riskovala kvůli jídlu, ale tentokrát to dělala i kvůli Amonovi.
"Amone, raději už se mnou dál nechoď, může nás tu spolu někdo vidět. Už jsme blízko."
"Dobře, počkám tady na tebe. Dávej na sebe pozor, nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo."
Dívali se na sebe, Amon si všiml, jak je Helen roztřesená. Stále jí svíral prsty, pak se k ní sehnul, rukou si ji k sobě přitáhl a dlouze ji políbil na rty.
“Ty to zvládneš, holčičko moje, neboj se.”
Pak ho objala a tiskla se k němu, jakoby se už nikdy neměli vidět.
Jejich ruce se rozpojili a Helen pokračovala dál k vesnici.
Amon nedokázal jen nečině čekat na místě. Dál sledoval Helen a plížil se za ní, aby si ho nevšimla a zbytečně ji neznervózňoval. Na kraji lesa se zarazil a schoval se za strom. Spatřil dva muže a jak s nimi Helen mluví. Jeden ji vzal kolem ramen a šli společně do vesnice. Pochopil, že ji znají a doufal, že ji pomohou. Asi za hodinu a půl se Helen vynořila z horizontu zelenající se louky. Na zádech měla plný batoh a v jedné ruce táhla naditou tašku. Sotva šla, jak jí ta zavazadla táhla k zemi. Amon se rozhlédl a když se ujistil, že široko daleko jsou sami, vyběhl Helen naproti. Rychle si přehodil batoh na svoje záda a podapadl tašku. Než se Helen vzpamatovala, už byli opět v lesním úkrytu. Helen se sesunula k zemi vyčerpáním, ale na jejím obličeji se objevil úsměv. Ještě celá zadýchaná musela referovat Amona.
"Válka je u konce Amone! Hitler je mrtev. Německo se vzdalo."
"Takhle si to Hitler asi nepředstavoval.", řekl Amon a tvářil se zkroušeně.
"Amone, ty jsi smutný, že je konec?"
"Jsem smutný, ale z jiného důvodu. Německo je v troskách. To pro nás zdaleka není konec..."
"Promiň mi Amone, je mi to líto.", řekla Helen a pohladila ho po ruce.
“To já bych se měl omluvit tobě…”
Amon se k ní otočil a jakoby to byl někdo jiný, se začal smát, chytil Helen kolem pasu a zvedl ji do výšky.
"Ale konec války spolu oslavíme, doufám, že ti přibalili nějakou pálenku".
Helen se začla smát spolu s ním a byla moc šťastná, že se dočkala konce války.

Vrátili se po dvou hodinách do chalupy. Amon měl bolesti v břiše, ale nechtěl, aby o tom Helen věděla. Vešel do sednice a shodil ze zad batoh na stůl a tašku položil na židli. Pak došel k posteli a s chutí se do ní natáhnul. Helen mezitím zavazadla otevřela a vyndávala věci na stůl.
"Podívej, pálenka na zahřátí.", řekla Helen a ukázala půllitrovou láhev Amonovi.
"Nalej mi prosím, potřebuju se z toho všeho vzpamatovat."
Helen nalila do dvou sklenek a jednu přinesla Amonovi k posteli.
Přiťukli si a Amon řekl k Helen: "Tak na nás a na konec války", a pálenku vypil na ex.
Helen připravila zatím chutný pozdní oběd a zavolala na Amona, aby šel ke stolu. Viděla na něm, že není ve své kůži a tváří se smutně. Při jídle bylo ticho, ani jeden z nich nepromluvil. Když Amon dojedl, řekl jen: "Děkuju holčičko moje."
Pak se zvedl a šel si sednout ven. Helen poklidila nádobí a zametla sednici. Porozhlédla se po místnosti a zdálo se, že je všechno jak má být. Vyšla ven na zápraží a sedla si vedle Amona.
"Co ti je?", zeptala se.
"Zítra odsud odejdu a ty jsi mi ještě neodpověděla na mojí otázku."
"Musím se vrátit do Prahy a najít svojí rodinu."
"To není odpověď, na kterou čekám. Já vím, že je tady spoustu překážek, ale všechno se dá překonat. Chceš mě Helen?", otočil se a díval se na ni.
"Chci." , řekla.
Amon se k ní pomalu naklonil a políbil jí něžně na rty.
“Helen, udělala si ze mě zase člověka”, zašeptal. Pohladila ho po zarostlé tváři.
Znovu se přiblížila ústy k jeho rtům. Rychle dýchala vzrušením. Amon ji začal něžně líbat. Pevně ho objala a pocítila úlevu. Všechna bolest se najednou ztrácela a naplňoval jí pocit nekonečné lásky k Amonovi. Vzal ji do náruče a nesl do sednice. Položil ji do postele a lehl si opatrně na ní, aby ji neublížil. Líbal ji po celém obličeji.
“Amone, já jsem nikdy…”
“Neboj se lásko, neublížím ti. Budu něžný.”, řekl a rozepnul Helen halenku. Sám si sundal košili. Začal jí líbat na prsa. Helen rychle dýchala. Bylo to pro ni moc vzrušující. Po chvíli leželi na sobě oba nazí. Amon zašeptal Helen do ucha.
“Jsi připravená? Kdyby se ti to nelíbilo, tak přestanu.”
Helen jen kývla hlavou a pevně Amona držela za paže. Její stehna se rozevřela a Amon se ocitl mezi nimi. Cítila jeho horké tělo jak se otírá o její. Potom menší bolest a Amon ji zasténal do ucha. Zaťala se mu zubama do ramene. Amon se pomalu pohyboval a ona se jím cítila být plná a celá odevzdaná jeho tělu. Hladila ho prsty po zádech. Měl tak krásné svalnaté tělo.
Položil ji dlaně na tváře a upřeně si hleděli do očí. Amon se při tom pohyboval a sledoval Helen v jejím vzrušení.
“Miluju tě Helen.”
“Já tebe taky, lásko.”, řekla a přitiskla svoje rty na jeho.
Milovali se až do pozdní noci a pak vedle sebe usnuli a spali v objetí až do rána.