Druhá šance (Troyler) 1

Seděl jsem v tom stejným klubu jako každej pátek a čekal jsem na Connora. Bylo to tu tak skvělý. Bože. Děkuju tomu, kdo to tu vymyslel. Nad tanečním parketem bylo několik prosklených, zvukotěsných boxů, kterých si prostě ze zdola nešlo všimnout. Ze shora jste naopak měli naprosto skvělý výhled na všechny ty bavící se (a kolikrát skvěle tančící) kluky. Obsluha a majitelé mě tu už moc dobře znali, takže nikdy nebyl problém s tím, mít svůj vlastní, menší „boxík“. Bylo jen na Vás, jak moc nahlas jste chtěli tu hudbu, která se hrála dole, slyšet– ale je pravda, že pokud jste vyšli ven, byl to tak trochu šok. Užíval jsem si ten pohled dolů a krom toho i do vedlejšího boxu, jelikož tam posedávalo pár celkem pěkných kluků. Hlavně jeden z nich. Pil jen vodu, věčně seděl s pohledem sklopeným ke stolu a povytahoval si rukávy přes ruce tak moc, jak jen to šlo. Ty modrý oči, ty zatracený, krásný modrý oči. Konečně mi přišla zpráva od Connora. Čekal dole. Beze mně ho sem nikdo nepustil. To bylo to, co jsem na tomhle klubu miloval. Nepouštěli sem lidi, kdo si nezaplatili vlastní místo. Právě proto jsem sem mohl chodit a nemusel se bát, že mě přepadne banda fanynek, i když je mám nesmírně rád – ale, člověk si prostě občas rád odpočine. Vyšel jsem ze svého boxu a hlasitá hudba mi ihned vrazila facku. Jo, tohle by taky mohli domyslet – pomyslel jsem si a seběhl pár schodů k zadnímu vchodu. Connor už tam nervózně přešlapovat a oba sekuriťáci ho spalovali pohledem, jakoby jim dělal problémy. Taky by se mohli naučit být milejší.
„To je v pohodě. Pusťte ho dál. Mám kartu i pro něj,“ usmál jsem se na dva nařachance a pokynul Connorovi, aby šel za mnou. Ihned jsme se pustili do přátelské konverzace. Kamarády jako je on nenajde člověk na každém rohu.
„Um, tady je tvoje karta,“ natáhl jsem svou ruku směrem k němu a podával mu věc, která mu umožnila vstup do našeho boxu, „ doběhnu si ještě na záchod. Máme 14, to je ten box skoro úplně na konci,“ jen se na mě usmál a vzal si kartu. Pokračoval jsem chodbou na druhou stranu a prozpěvoval si písničku, která právě hrála. Vešel jsem na záchody, které tady nahoře byly o něco větší a tak nějak milejší než ty dole a narazil na toho kluka, co se předtím choval trochu… jinak. Omýval si obličej vodou a jediné co mě napadlo, bylo to, že mu muselo být zatraceně špatně. Protože… Proč by to jinak dělal. A pak zvednul svůj pohled k zrcadlu. Zíral na sebe a po tvářích se mu kutálely slzy. Znovu se opláchl vodou.
„Uh, jsi v pohodě?“ Vypadlo ze mě, aniž bych o tom věděl. Šíleně sebou škubl. Jakoby mu někdo neskutečně ublížil. Podíval se na můj odraz v zrcadle a lehce zrudl. Pak jen prokulil oči (ty zatraceně krásný oči) a nezapomněl mě při odchodu probodnout pohledem. Stál jsem pořád na tom stejném místě. Rychle jsem zakroutil hlavou. Cestou sem jsem stihl pořádně zmoknout a tak jsem chtěl zkontrolovat, jak vypadám. Nevím proč. Vždyť dneska nešlo o nic víc, než o přátelský pokec. Pochybně sem se usmál na svůj vlastní odraz a namířil si to zpět ke Connorovi. Toho krásnýho kluka teď držel kolem ramen ten divnej zrzek, co už vedle něj seděl předtím - a vesele se bavil s ostatními. Jeho ale ignoroval. Jen s ním občas jemně zatřásl a on se pak uměle usmál, jako by to měl nacvičené. Dole to začínalo konečně pořádně ožívat a Connor vypadal tak, jako vždycky, když chce dělat co, co všichni v tomhle klubu. Chlastat, Tancoval. Chlastat. A tancovat a pokud to ještě šlo, tak chlastat.
„Dojdu pro něco k pití, chceš?“ Nabídl jsem se mu. Pokyvoval hlavou do rytmu nahoru a dolů. Jasně. On by se sám nikdy nezvedl, že ano? Ta hudba, co hrála venku byla skvělá. Proč jsem jí sakra nedal víc nahlas? Musím jí zítra najít. Byla tak… nakažlivá. Došel sem k baru a narazil na toho kluka. Nevypadal, že by mě viděl rád - a to mě tak trochu mrzelo.
„Nechtěl sem bejt… um… dotěrnej,“ podíval jsem se do jeho očí a tak nějak nemohl mluvit dál. Ta hudba. Ta zatracená hudba co hrála. Naháněla mi husí kůži. On na mě jen hloupě zíral a pak prohlásil, že je to v pohodě.
„Dáš si panáka?“ Ztuhnul. Doslova. „Na usmířenou. Prosím, zvu tě,“ usmál jsem se na něj. Tikl pohledem směrem k boxům a pak mi věnoval mírný úsměv. „Dobře, ale jen jednoho,“ zalomil pohled k baru.“ Objednal sem nám dva panáky Whisky, kterou sem měl rád a po lekhém přicinknutí jsme je hodili do sebe. S nechutí se oklepal. Působil tak roztomile. A ta hudba pořád hrála v mé hlavě, i když už dávno pustili jinou.
„Jsem Tyler, ozveš se mi žejo?“ Podával sem mu účet, na jehož druhou stranu jsem rychle napsal svoje telefonní číslo. Ani nevím, proč jsem to udělal. Ten kluk ve mně prostě probouzel tak zvláštní pocit. Chtěl jsem ho. Chtěl jsem ho hned a tady. Nezajímalo mě, jestli má někoho jinýho. Sakra Tylere! Tohle nemůžeš! Nadával jsem si hned po tom, co jsem to udělal. S mým překvapením si ten lístek rychlostí blesku vzal.
„Tyler,“ zopakoval a jemně se kousl do spodního rtu, „jsem T…“panicky se podíval zpět k boxům, „um.. uh.. musím, nezlob se, „prohlásil nervózně a zmizel. Ještě nějakou tu dobu jsem tam stál a snažil se urovnat si svoje myšlenky. A pak jsem si uvědomil, že jsem pořád nepřinesl Connorovi žádný pití a že asi musí pořádně šílet. A tak jsem pro náš box objednal několik panáků tý stejný Whisky…