Druhá šance (Troyler) 2

Zatraceně. Proč sem se s ním sakra bavil? Vůbec ho neznám. Proč na mě byl vůbec milej? Dany mě sežere. Jakoby už takhle dnešek nevypal děsně. Prosím, ať se všichni opijou a usnou hned, co dorazíme domů. Ugh. Proč to vlastně řeším. Dnešek by byl hroznej, i kdybych se s ním nebavil a i kdybych přes zákaz nepil. Protože.... opilcema přece nic není. Pokrytci. Od prvního do posledního. Nenáviděl jsem ho. Tak moc. Jak je vůbec možný k někomu tak rychle změnit city. Nebo počkat. Spíš jak se někdo dokáže tak rychle změnit. Vešel jsem do tý skleněný klece a čekal řev. Jenže během toho našeho "seznamování" sem stihli donýst těch neskutečně moc panáků, co jsem objednal, takže už se všichni stihli opít do nálady.
"Troye, lásko... nestůj tam tak a pojď mezi nás. Máme tě přece tak rádi," pronesl s ironií jeden z Danyho kamarádů a já zamířil přímo k němu, protože přes to, že jsem ho nesnášel mohl jsem aspoň sedět zády k tomu blonďákovi, co mi vnutil jeho telefonní číslo. Tihle kluci nikdy nebrali ohledy na to, jak by se měli chovat a já tak nějak zrovna nechtěl ukázat to, jak to tu chodí. Nestěžuj si, chudáku... můžeš si za to sám - znělo mi v hlavě a já se furt debilně usmíval, protože jsem přemýšlel nad posledními minutami u baru. Nebyl jsem zvyklý pít a tak i ta jedna (fakt hnusná) whisky udělala svoje. Trochu jsem se přitulil ke klukovi na druhý straně, aniž bych vůbec znal jeho jméno. Dany se nikdy neobtěžoval mi je představovat. Ale tenhle aspoň působil trochu milejš. K mému neštěstí taky nejopilejš....
Když se ti opilci konečně rozhodli pro jízdu domů Tyler už byl pryč. Bylo zvláštní "říkat" mu jménem. Snažil jsem se furt tisknout k tomu nejopilejšímu, protože jsem doufal, že mě to zachrání, že mě bude chtít on a že mu ostatní dají prostor. Jenže on rovnou od východu zamířil jinam, než my.
"Nepůjdeme pěšky?" Prohodil jsem co nejenergičtěji, když se Dany snažil odchytit taxíka. Ne, že bych tu energii měl, ale mohli by se cestou unavit a ani jeden z nich nevypadal, že si dnešek budou ráno pomatovat - takže bych z toho ani výjimečně nemusel mít průšvih.
"Ten kluk je idiot Dany, ale dneska mu to docela pálí. Aspoň vystřízlivíme. Stejně to tu nevypadá úspěšně," prohodil ten pitomec, co mě předtím lákal k sobě a mě najednou tak nějak vyděsilo, jak "střízlivě" mluvil. Třeba je jen zvyklej pít a umí se chovat normálně. Klid Troye - dneska odpadnou, všichni. Dany jen nenávistně zakroutil hlavou a rozešel se směrem k jeho bytu. Snažil sem se zůstávat vzadu, dát jim náskok a dělat, že neexistuju. Jenže ten pitomec, co před chvilkou reagoval na mojí otázku si mě pořád hlídal, otáčel se a nepovedeně na mě mrkal. Po několika metrech jsem to vzdal a prostě se zařadil vedle něj. Hloupě se usmál a chytl mě za ruku. Udělalo se mi špatně - jako vždycky, když se tohle dělo, jenže jsem s tím nemohl nic udělat. Kdyby tenkrát nebylo Danyho, skončil jsem na ulici, bez ničeho, nejspíš závislej - protože, proč žít jen tak pro nic. A jo, tenkrát sem mu byl vážně vděčnej, když mě vzal k sobě a staral se o mě. Tenkrát sem mu vážně věřil, že mě má rád a že mu na mě záleží. Dokud ze mě nezačal dělat děvku pro něj a jeho kamarády. Dokud jsem pro něj nezačal bejt pouhá zábava, na kterou stejně většinu času neměl náladu.
Dorazili jsme k Danymu a já byl rovnou odtáhnut do jedné z těch ložnic, co zůstávaly věčně prázdné. Zvláštní, nepamatuju si, že bych tu toho kluka někdy viděl. Jako by to nebylo konec konců jedno.
"Nemůžu aspoň vědět, jak se jmenuješ?" Prohodil jsem si spíš jen tak pro sebe. Tak nějak jsem doufal, že to tou konverzací oddálím. Místo odpovědi jsem ale uslyšel jen hlasité škytnutí. Možná by to přecejen šlo jinak.
"Když počkáš, až všichni zalezou, můžu přinýst další pití. Vím kde ho schovává," pronesl jsem tiše, protože v tomhle zatraceným bytě se všechno tak děsně rozléhalo a taky proto, že jsem se bál, jak na to zareaguje. Někteří z Danyho kámošů byli celkem fajn. Ti ostatní na druhou stranu... Jenže pro dnešní den se na mě štěstí usmálo. Když jsem se na něj otočil ležel na posteli a hlasitě oddychoval. Spokojeně jsem si lehl na matraci vedle postele a vzpomínal na toho kluka u baru. Nenáviděl jsem chvíle jako byla tahle... chvíle, kdy jsem chtěl svobodnej život jako ostatní.