Druhá šance (Troyler) 3

Vzbudilo mě světlo slunečních paprsků. To krásné ticho, které vládlo kolem, mě donutilo vstát, protože – pokud se nenasnídám teď, tak ve společnosti ostatních už rozhodně ne. Nevím, jestli sem nikdy zažil nikoho nepříjemnějšího, než Danyho s kocovinou. Hodil jsem na sebe triko, které jsem měl včera, rychle vběhl do koupelny a v tichosti provedl ranní hygienu. Pak jsem zamířil do kuchyně a trochu mě zaskočilo, když jsem z Danyho ložnice a uslyšel hudbu. Nehrála moc nahlas – zřejmě proto, že mu v hlavě skákalo miliony pingpongových míčků. Buď mu bylo zatraceně zle, nebo se musel stát zázrak, protože za normálních okolností by na mě už ječel, proč ještě nemá připravenou snídani a krabici ibalginů na nočním stolku. Zavřel jsem se v kuchyni, naladil na rádiu svou oblíbenou stanici a s prozpěvováním jsem se pustil do přípravy palačinek. Dany je měl rád, ale po dlouhé době jsem je vařil i pro sebe. Bylo skvělé dělat něco v klidu, bez věčných poznámek s nespokojeností – to se tu nestávalo moc často. Přemýšlel jsem, jestli mám dělat pár i pro tu bandu, co si s sebou včera přivedl. Těžko to ocení, ale stejně bych neměl co dělat. Po poslední várce palačinek jsem postavil vodu na kafe, naskládal na menší talířek těch pár čokoládových, do misky vedle přidal pár jahod, nakonec to hodil na menší tác společně s kafem a zamířil so Danyho ložnice. Lehce jsem zaklepal – pro jistotu a bez čekání na odpověď vešel dovnitř. Aneb jak zkazit den, který vypadá dobře. Stál jsem uprostřed dveří a nevěděl, jak reagovat. Nejenom, že ležel v objetí z jedním z těch kluků, ale ještě se ani neobtěžovali obléknout. Chtěl sem se otočit a odejít. Dělat, že jsem tu vůbec nebyl. Sakra. Zanadával jsem si pro sebe. Že sem se na to nevykašlal.
„Budeš na nás takhle blbě zírat nebo se budeš obtěžovat udělat těch pár kroků a doneseš to jídlo až sem?“ Prohlásil svým typickým, nepříjemným tónem. Jeho hlas mě naštěstí vrátil zpět do reality a moje nohy konečně začaly spolupracovat.
„Jaká byla noc zlato?“ Naklonil hloupě hlavu, když jsem mu podával tác. Zmocnila se mě panika. Co mu mám říct? Odskáču si to, když mu řeknu pravdu. A co se vůbec zajímá. Válí se v posteli s někým jiným a mě s radostí přenechává lidem, které nespíš ani pořádně nezná. Jen jsem zlostně zakroutil hlavou a odešel z pokoje. Smál se. Tak otravně. Měl jsem nutkání se tam vrátit a něco mu udělat. Štval mě. Tak moc mě štval. Nemusel se přece chovat takhle. Mohl mě poslat doháje. Mohl mě zbavit všeho toho trápení kolem. Jenže to nejspíš bylo to, co si jeho zvrhlá povaha s nadšením užívala.
Vrátil jsem se zpět do pokoje za tím zvláštním brunetem a doufal, že ještě stále spí. Nespal. Seděl na posteli a působil dost zoufale – než promluvil.
„Myslím, že ti za včerejšek něco dlužím,“ uculil se a sjel mě pohledem.
„Dáš si snídani?“ Pronesl jsem rychle a chtěl dojít do kuchyně pro jeho porci.
„Kam si sakra myslíš, že jdeš?“ Zařval.
„Um. Palačinky?“ Zkusil jsem to ještě. Marně. Probodával mě pohledem. Když s ním včera lomcoval alkohol, nepůsobil tolik děsivě. Pomalu jsem došel k posteli a sedl si vedle něj. Usmál se. Fakt hnusně. A mě bylo špatně. Zase.
„Neplatím Danymu za to, abys mi tu dělal palačinky brouku,“ zašeptal mi do ucha a strhl ze mě tričko…