Druhá šance (Troyler) 4

O pár týdnů později…
Tohle snad nemůže bejt pravda. Sakra. Jakoby nestačilo, že jsem několik hodin musel čekat na další let, protože ten můj zrušili, ale oni k tomu ještě museli ztratit moje kufry. Alespoň že už jsem zpět v L.A. V životě jsem se nikdy netěšil na nic víc, než teď na svojí postel. Prošel jsem naštvaně halou a zavolal taxíka. Bylo tu krásně, né jako ve větrné Anglii. Teda, né že bych měl něco proti Anglii, ale to počasí… Nastoupil jsem do taxíku, zažbrblal adresu, sundal brýle a promnul svoje unavený oči. Proč jen musím bydlet tak daleko od letiště? Už jsem skoro spal, když se mi rozezvonil mobil.
„Hm?“ Pronesl jsem unaveně.
„Um… no… ježiš… Ahoj… to jsem já, T-troye… T-ten podivín, co si mu dal svoje telefonní číslo,“ Troye. Neznal jsem nikoho s tím jménem. Chvilku jsem přemýšlel a pak mi to došlo. No jasně, to je ten „T“ kluk z klubu. Už jsem nevěřil, že se ozve. Nějakou chvíli mlčel, nejspíš čekal na mojí reakci, ale já se prostě nedokázal přemluvit k jedinýmu slovu.
„No… tohle stejně nebyl nejlepší nápad. Asi si to ani nemyslel vážně, že? Jasně…,“ poslední slovo už pomalu šeptal.
„Ne, počkej. Jasně že jsem to myslel vážně,“ prohodil jsem rychle a doufal, že ještě nezavěsil.
„No… j-já… v-víš,“ musel sem se hloupě usmát.
„Tak už se vyžvejkni,“ přerušil jsem ho.
„Prostě…j… je… jestli bys třeba nezašel …někam na kafe,“ zamumlal tak rychle, až mu skoro nebylo rozumět. Znovu jsem se musel usmát.
„Dneska?“ Byl jsem unavenej, kdyby mě teď někdo položil do postele, tak už by mě z ní hodně těžko dostával. Jenže on i takhle působil tak strašně roztomile a já ho prostě chtěl vidět.
„J-já nevím. Asi …asi jo. Ale jestli se ti to nehodí. Stejně….stejně to byl blbej nápad. Promiň.“
„Za hodinu před tím klubem, co sme se potkali minule?“ Uf, myslím, že jsem nikdy nezněl nadšeněji. Pitomče, vždyť ho ani neznáš. Je to naprosto cizí kluk, tak proč jsem z něj byl sakra tak vyplesknutej.
„Dobře,“ špitl a zavěsil.
Podíval jsem se rychle na hodinky a hned nahlásil taxikáři jinou adresu. S trochou štěstí tam budu včas. Příště mysli, než něco řekneš….
Znervózněl jsem hned, jak jsem ho uviděl. Stál dost daleko od všech lidí, hlavu sklopenou zemi a přesto, že bylo teplo mě opět dlouhej rukáv. Zapřemýšlel jsem, jestli vůbec někdy nosí něco jinýho. Páni, minule jsem si nevšiml, že je tak hubenej. To oblečení na něm přímo viselo.
„Ahoj T.,“ usmál jsem se na něj. On sebou jen lehce škubl a zvedl svůj pohled.
„Um…ahoj,“ vrátil mi úsměv a znovu sklopil pohled k zemi. Byl tak zatraceně roztomilej a působil tak zranitelně. Chtěl jsem ho odvíst k sobě domů a už ho nikdy nepustit do tohodle hnusnýho, nebezpečnýho světa. Jenže od měl přeci toho zrzka.
„Co tvůj přítel, nebudeš mít průšvih?“ Prohodil jsem, když jsme v tichosti stoupali do schodů.
„Nemusí o tom vědět,“ usmál se, ale tón jakým to řekl, mě dost znervóznil. Nechtěl jsem, aby kvůli mně měl průšvih.
Sedli jsme si k jednomu z prázdných stolů. Byl sice pátek, ale ještě bylo dost brzo na to, aby se tu začali hromadit lidi. Moc nemluvil a tak jsem se snažil vést konverzaci já. Nikdy jsem s tím neměl problémy, ale on mě prostě děsně znervózňoval. Nejspíš tou nevinností, která z něj sálala. Měl jsem po krk nafoukanejch kluků z L.A.
Dopil jsem svoje kafe a chtěl si objednat další, protože bez něj bych nejspíš do několika minut usnul. Jenže než se k nám obtěžovala dojít servírka, rozvibroval se jeho mobil, kterej měl položenej na stole.
„Promiň. Já. Tohle musím zvednout,“ vypadlo z něj po tom, co na něj několik vteřin vyděšeně zíral. Vstal se od stolu, a ař když byl přesvědčenej, že je dost daleko, to teprve zvedl. S hlavou skloněnou v zemi pochodoval sem a tam. Z jedné strany na druhou. Občas si nervózně prohrábl vlasy. Nakonec se lehce zhoupl na špičách a vrátil se ke stolu.
„Mrzí mě, že jsem tě sem vytáhl Tylere, ale… budu muset jít. Omlouvám se,“ pronesl mírně roztřeseným hlasem. Snažil jsem se mu podívat do očí, ale vyhýbal se mi pohledem.
„To nevadí. Jsem rád, že jsem tě mohl aspoň chvilku vidět,“ čekal jsem, až nějak zareaguje, ale nic se nedělo. „Jseš v pohodě T.?“ Jen přikývl.

„Tak…tak ahoj,“ špitl a odešel. Seděl jsem u toho stolu jak přikovanej. Chtěl jsem, aby se vrátil. Jenže on se ani neohlídl a jako spráskaný pes zmizel za rohem…