Druhá šance (Troyler) 6

Hledal jsem v telefonním seznamu Troyeovo číslo a přemáhal se mu zavolat. Co když jsem to podělal. Co když se kvůli mně pohádali? Nemohl o sobě dát aspoň vědět? Jasně. Proč by to dělal. Viděli jsme se podruhé a ještě jsem mu nejspíš zničil vztah. Odhodil jsem telefon na stůl a nervózně si prohrábl vlasy. Proč jsem ho sakra nemohl nechat plavat?
„Ty seš strašnej. Proč se prostě nepřekonáš a nezavoláš mu? Zbytečně se tu nervuješ. Stejně se teď spokojeně válej v jedný posteli,“ prohodil Connor, když už mu po několika minutách ruply nervy.
„Já nechci, aby se spokojeně váleli v jedný posteli,“ špitl jsem. Proč jsem z něj byl tak hotovej. Neznal jsem ho, on neznal mě. A měl přítele.
„No tak mu zavolej,“ usmál se a odešel do kuchyně.
„Je pozdě,“ zamumlal jsem a rychle zkontroloval hodiny. Bylo deset večer. Jo, bylo pozdě.
„Pane bože Tylere, ty jsi tak otravnej člověk,“ volal z kuchyně, „jak že se jmenuje?“ Mrkl na mě, když se vrátil do pokoje.
„Troye,“ to jméno mi vykouzlilo úsměv na tváři. Jen se na mě podíval, zakroutil hlavou, vzal můj telefon a zase zmizel do kuchyně. Chvíli bylo ticho, ale pak to očividně někdo zvedl. Nerozuměl jsem přesně, co říkal - hudba v pokoji hrála moc nahlas a když už jsem našel, ovladač bylo zase ticho.
„Vstávej ty Romeo, jedeme do Caliente,“ hodil po mě telefon a zamířil do chodby.
„Cože? Proč?“ Je to dosud aspoň dvě hodiny, když budeme mít štěstí.
„Uvidíš sám, tohle bude ještě zajímavý, řekl bych. Jdu odchytit taxíka“ zamumlal s peněženkou v puse a vypadl ze dveří. Caliente. Co tam ten blázen sakra dělal?
Snažil jsem se cestou z Connora vytáhnout, proč tam vlastně jedeme…protože – jestli se pohádali a on od něj odešel, tak určitě šel za někým, koho zná a asi teď těžko bude chtít vidět zrovna mě. Jenže Connor se vždycky jenom pitomě usmál a dál mlčel. Konečně jsme se zastavili před malým rodinným domem. Bylo skoro půl jedný ráno, všude byla tma, jen z jednoho pokoje procházelo skrz závěsy světlo. Connor se protáhl a lenivě vylezl z auta. Popadl jsem bundu a vydal se za ním. Celkem dost pršelo a do mě se začínala dávat zima. Connor se naposledy pitomě usmál a zazvonil na domovní zvonek. Z domu se ozvalo pár ran, jak někdo rychle sbíhal ze schodů a pak se ve dveřích objevila malá, blonďatá holčička.
„Pane Bože Karo! Karo! Proč jsou u nás před domem Tyler Oakley a Connor Franta?“ Zapištěla a rychle utekla.
„Říkal jsem, že to bude zajímavý,“ prohodil Connor a já jen prokulil oči. Po chvilce se ve dveřích objevila o něco starší holka.
„Sakra… doprčic…. Co tu děláte?“ Vypadlo z ní.
„Jdeme si pro Troye, nemůžeme dovnitř? Docela prší,“ prolomil Connor trapný ticho.
„Ježiši…no jasně… sorry… jsem úplně pitomá. Pojďte dál. Já jenom. Né každej den se mi někdo jako vy dva objeví před dveřma,“ rozmáchla rukama. Nervózně jsem se podíval kolem sebe, Connor jen pokrčil rameny a vešel dovnitř.
„Je fakt super, že jste pro něj přijeli. Sindy hrozně šílela, že ho tam nemůžeme nechat a já už jí měla fakt plný zuby, tak jsme ho nějak dotáhli domů. Jenže ráno přijede mamka a ta by nás asi zabila, kdyby na našem gauči našla cizího kluka.“ Nervózně jsem vešel do pokoje, ve kterém se svítilo. Na malém gauči ležel Troye, zabalený do několika dek, schoulený v klubíčku, občas trochu zachrápal.
„Co se stalo,“ zeptal jsem se, aniž bych z něj spustil oči.
„Šly jsme se Sindy z kina a on seděl na ulici a děsně brečel. Válela se vedle něj poloprázdná láhev Whisky. Moc nevypadal jako ten typ, co by takhle končil často. Vůbec nevěděl kde je a co se děje a jak už jsem říkala – Sindy ho děsně chtěla zachránit. Byl dost promoklej, chtěla jsem mu dát nějaký tátovi věci, jenže to triko jsem z něj zaboha nemohla dostat, tak jsem ho aspoň zabalila do těch dek. Snad to pomohlo,“ usmála se na mě. „Dáte si něco?“ Dodala ještě a někam odběhla. Podíval jsem se na Connora.
„Voda postačí,“ zavolal na ní. Po chvíli se ze shora znovu přiřítila ta malá holčička.
„Karo? Můžu Tylerovi ukázat svůj pokojík, prosím,“ vypískla a trochu zrudla, když na mě narazila.
„To se musíš zeptat jeho,“ podívala se na mě omluvně a podala mi sklenici vody.
„To víš, že můžeš,“ popadla mě za ruku snad ještě dřív, než jsem to dořekl a táhla mě za sebou do schodů. Nestačil jsem se divit. Byl jsem snad všude. Věděl jsem, že mě má rádo dost holek kolem 14let, ale tahle byla o dost mladší.
„Strašně jsem tě chtěla vidět naživo, ale mamka říkala, že na takovýhle věci nemáme peníze,“ pronesla smutně. Musel jsem se pousmát.
„Nikdy sem jí tě neměla ukazovat,“ prohodila za mnou najednou ta starší, „teď s ní bude k nevydržení ještě víc. Ten dole vypadá, že se začíná probouzet,“ usmála se a zase odešla. Vzal jsem tu malou do náruče a šel zpátky do obýváku. Connor seděl vedle Troye a sundaval z něj všechny ty deky. Vypadal hrozně a zuby mu o sebe mírně cvakali. Než jsem stihl promluvit, zase usnul. Connor nevěřícně zakroutil hlavou. Položil jsem malou Sindy na zem a pokusil se zvednout Troye. Koneckonců, byl vyhublý na kost, nemohl vážit tolik. Sindy mi trochu smutně otevřela dveře a já pak Troye opatrně nasoukal do taxíku.
„Moc vám děkuju holky,“ otočil jsem se na ně, „a no…moc bych ocenil, kdyby se tohle nedostalo ven, asi chápete proč,“ starší z nich kývla.
„Šťastnou cestu,“ prohodily synchronně a odešli do domu.
„Co s ním chceš dělat?“ Zeptal se Connor, když jsme se rozjeli.
„Já nevím, uvidíme, co z něj vypadne, až vystřízliví…“