Druhá šance (Troyler) 7

Probudily mě cizí hlasy. Ne, dneska né. Prosím. Bylo mi špatně a třeštila mi hlava. Pokusil jsem se otevřít oči, ale světlo dnes bylo poněkud ostřejší než kdy jindy. Počkat. Vždyť já od Dannyho „odešel“, tak ke to sakra jsem. Snažil jsem se víc zachumlat do peřin, byla mi děsná zima a svět kolem se mírně točil. Sakra, kolik jsem toho včera vůbec vypil? Už chápu, proč jsou lidi s kocovinou tak nepříjemný. Znovu jsem se pokusil otevřít oči, tentokrát úspěšně. Tak jo, tohle se netváří jako pokoj někde na ubytovně. Do háje. Kolik je vůbec hodin? Před chvílí to světlo vypadalo dost zle, ale nakonec bylo celkem šero. Mít okno fakt stojí za nic. Pomalu jsem se zvedl z postele a vydal se za hlasy.
„Ne, ne ne… dejte to ze mě pryč, vzdávám to, prosím,“ konečně jim bylo rozumět. Pak už jsem slyšel jen smích. Tylerův smích. Zatraceně… Tohle bude trapný. Nebo už to bylo trapný? Prosím, že jsem mu včera nevolal… Opatrně jsem se protáhl kolem dvou chlápků ve žlutých tričkách, kteří měli v rukou pavouky. No fuj. Proč zrovna pavouci? Brrr. Chtěl jsem se vrátit zpátky do pokoje a nenápadně se vytratit, ale Tyler byl rychlejší.
„No nazdar, opilče,“ pronesl se smíchem, rozloučil se s těmi divnými lidmi a šel za mnou.
„Jak… jak jsem se sem dostal?“ Koukl jsem na něj, když jsem došel zpět do pokoje. Cítil jsem, jak pomalu rudnu.
„Nějaký dvě holky tě našli na ulici a vzali tě domů. Podělal jsem to, žejo?“ Natáhl jsem se znova pro peřinu. Proč mi pořád byla taková zima.
„Cože? Podělal, proč?“ Nechápal jsem.
„Mezi tebou a tím zrzkem,“ tak tohle mě pobavilo.
„To už bylo podělaný dávno,“ usmál jsem se na něj.
„Co se stalo?“ Zvedl se a začal něco hledat ve skříni.
„To je složitější,“ zadíval jsem se na zem.
„Mám dost času,“ hodil po mě nějaký věci, „ale teď se běž zahřát do sprchy. Nic většího asi nenajdu, snad ti to bude, pak to probereme,“ mrkl na mě.
„Um… d-děkuju,“ vykoktal jsem ze sebe a nervózně se na něj usmál.
„Koupelna je hned tady vpravo, ručníků by tam mělo bejt dost,“ vrátil mi úsměv a zmizel. Pomalu jsem se zvedl s postele. Znovu se mi zatočila hlava. Uff. Alkohol už do mě nikdy nikdo nedostane.
Rozsvítil jsem v koupelně a znovu musel přivřít oči. Kdy tohle skončí? Chtěl jsem si sundat triko, ale zastavila mě hnusná bolest. Na tenhle Dannyho výtvor jsem taky zapomněl. Svlékl jsem ze sebe všechno, krom toho trika a vlezl pod tekoucí vodu. Spáleniny se musely přilepit k tomu tričku a Danny mi tohle minule poradil a kupodivu to pomohlo. Teplá voda byla božsky příjemná, konečně mi bylo teplo, ale tak děsně to pálilo. Nedokázal jsem se rozhodnout mezi mrznutím nebo bolestí a tak jsem tu sprchu vzdal úplně. Vylezl jsem ven a sundal ze sebe promáčené triko. Pomohlo to. Zíral jsem na sebe do zrcadla. Tohle byl zlej sen. Prosím, ať to není pravda. Tohle neudělal, že ne? Díval jsem se na svůj odraz - na modřiny, které pokrývaly snad celé mé tělo a popáleniny, které tvořily nápis Bitch. Propukl jsem panice, svezl se na zem a začal brečet. Proč to došlo takhle daleko, proč jsem musel být tak k ničemu? Tak moc to bolelo, byla mi zima a chtělo se mi zvracet. Nevím, jestli ze mě nebo kvůli kocovině. Zničeně jsem se natáhl pro ručník a opatrně osoušel bolavá místa. Pořád jsem brečel a přemýšlel, jestli to je slyšet ven. Sakra. Co když se bude ptát? Zakroutil jsem hlavou, setřel slzy a začal na sebe soukat ty věci, co mi dal s sebou. Byl o trochu menší než já, ale kupodivu to nedopadlo tak špatně, jak jsem si myslel. Přehodil jsem triko a ručník přes radiátor, zhluboka se nadechl a vyšel ven.
„Uvařil jsem ti čaj. Piješ čaj, že jo?“ Ozývalo se z kuchyně, teda – nejspíš to byla kuchyň.
„To….to je dobrý, já už půjdu,“ setřel jsem rychle další slzy. Chovej se sakra jako chlap Troye!
„Cože? Kam chceš jít?“ Vykoukl ze dveří.
„Já … já nevím. Asi… asi do hotelu. Nechci tady dělat problémy,“ a taky sakra znova nechci skončit jako něčí děvka. Už nikdy nechci bejt na někom závislej. Nikdy. Danny se taky ze začátku tvářil jako miláček. Teda, trochu.
„Tady rozhodně žádný problémy neděláš,“ podával mi hrnek.
„Jenže… jenže to nejde. Podívej, já ani nemám práci. Ani jsem nedodělal školu. Jsem jen troska, nechci se na někom přiživovat,“ zíral na mě trochu divně a nejspíš nevěděl, jak reagovat. Měl jsem prostě odejít, aniž bych něco říkal, všechno by bylo jednodušší.
„Umíš vařit?“ Vypadlo z něj a chtěl odejít z pokoje.
„Um… no… myslím, že jo,“ špitl jsem.
„Tak domluveno,“ usmál se.
„Tylere já tady ale sakra nemůžu zůstat,“ snažil jsem se zůstat v klidu. Ta věc pod klíční kostí se zase začala přilepovat k triku, zatraceně to bolelo, „ani mě neznáš. Co když tě třeba okradu?“ Zasmál se. Normálně se mi vysmál.
„Chci ti pomoc T. Dej mi aspoň šanci,“ koukal mi do očí. Sakra, už zase rudnu, žejo?
„Jsem pohroma, všechno jenom zničím,“ Vzlykl jsem. Jasně Troye, breč před ním. Fakt super!
„Bude to dobrý, hm?“ Objal mě opatrně. Snažil jsem se nevyjeknout bolestí. Proč to doprčic tak bolelo…
„Já… já nevím,“ zašeptal jsem a prohrábl si vlasy. Byl jsem z něj tak nervózní. Proč vůbec chtěl, abych tu zůstal. Určitě měl lepší věci na práci.
„Dej mi pár dní. Když pak budeš chtít odejít, nebudu ti bránit. Dobře?“ Setřel mi slzy z tváře. Nikdy se ke mně nikdo nechoval takhle hezky. Pro mámu jsem byl vždycky jen někdo, kdo jí zkazil mládí a pro Dannyho stupidní hračka, kterou použil jen, když si na ní zrovna vzpomněl a pak jí zase odhodil do kouta.
„Tak zítra čekám nějakou dobrou snídani. Dneska se ještě vyspi, pořád vypadáš dost děsně,“ ušklíbl se a odešel. Seděl jsem na posteli a zíral na dveře. Vůbec ho nezajímalo, jestli tu chci bejt. Co když se stane to samí. Co když mě prostě jen zneužije? Lehl jsem si do postele a pak si uvědomil, že asi nebude mít dvě ložnice, když žije sám. Protože kdyby nežil sám, asi by mě tu těžko nechával. Vyhrabal jsem se na nohy a šel zpátky do obýváku. Všechno tu bylo tak krásný. Zrovna rozkládal gauč.
„Já… já ale nechci, abys kvůli mně spal ve svým vlastním bytě na gauči,“ zadíval jsem se na podlahu a zhoupl se na špičky.
„To je v pohodě T.,“ usmál se, „stejně nepůjdu jen tak spát, potřebuju ještě něco dodělat.“
„Ale to přeci můžeš i v ložnici. Prosím. Je mi to trapný,“ stál jsem uprostřed dveří a nervózně si přetahoval rukávy přes prsty.
„Někdy bys měl bejt trochu větší sobec, přemýšlej o tom,“ usmál se, sebral laptop a zamířil do ložnice, „a nezapomeň na tu snídani,“ zakřičel ještě přes zavřené dveře.