McLennon V.

„Pusť tu holku, Ringo, musíme už hrát.“

 

„Ještě chvilku,“ zamumlal oslovený a dál se věnoval pohledné černovlásce.

 

„Ona na Tebe počká, dělej, jdeme na podium.“

 

„No jo, ale když já si už nebudu pamatovat, která to byla.“ povzdechl si a následoval zbytek kapely na pódium, kde čekaly tisíce lidí, aby přivítaly své milované idoly. Začali hrát jednu z velmi slavných písní, ale dole v hledišti zaručeně nikdo nic neslyšel. Veškeré jejich snažení bylo marné, křik tolika lidí nedokázal nikdo z nich překřičet. Možná už se ani nesnažili hrát hlasitěji. Prostě tam stáli a podávali standardní výkon jako profesionálové. To jim ostatně kladl na srdce jejich manažer. Ať se děje cokoliv, oni musí hrát pořád stejně dobře. A tak hráli.

„Close your eyes and I piss you, tomorow don’t miss you..“

 

„Johne, co to zpíváš?!“ šokovaný Paul nemohl uvěřit svým uším.

„No a? Nikdo to neposlouchá, jen se na to podívej, jsou to ovce!“ křikl v mezihře.

Paul pokrčil rameny. Otočil se na Ringa, který do bubnů tloukl, jen aby se neřeklo a George nehrál pro změnu vůbec. Rezignovaně stál s kytarou v ruce a sledoval něco neurčitého na stropě. Lidem dole to bylo ale úplně fuk. Takto si odehráli svou hodinu na podiu a pak mohli klidně odejít do zákulisí. Zbývaly jim asi tři hodiny času, než přijde další vlna fanoušků a oni nastoupí na další kolo estrády.

 

„Proč to vůbec děláme?“ prohodil John, když se vyvalil na gauč a položil si hlavu do klína Paulovi, který seděl na kraji. Ten se málem udusil mrkvovým džusem, ale zůstal sedět.

„Protože to lidi chtějí,“ odpověděl George, který držel v ruce noviny vzhůru nohama. Na otázku Ringa, proč to dělá, odpověděl, že celý svět je postavený na hlavu a takhle tomu aspoň lépe rozumí. Bohužel nikdo nerozuměl jemu.

„Ale lidi taky nedělají, co chci já,“ odporoval John. „Podívej se na tohle – Paule, polib mě.“

„Ne.“

„Vidíte to?“

„Tak ho polib, ať máme pokoj.“

„Cože?“

„Polib ho.“

„Zase.“ zasmál se tiše George.

„Slyšel jsi McCartney? Dělej, co chtějí lidi.“ popichoval ho John a díval se na něj chtivýma a vzrušenýma očima. Ty ale mohl vidět jen on. Pomalu se naklonil a políbil ho na ústa. Bylo to jako proud energie. Museli se ale ovládnout.

„Umíte to líp.“ ozvalo se zpod převrácených novin.

„Jdu líbat nějakou holku, přišlo to na mě.“ bubeník opustil místnost.

George si přitiskl noviny téměř na obličej. „Nenechte se rušit.“ zamumlal.

„Nemáš nás při čem rušit.“

„Ale jo, mám.“

„Dobře, tak neruš.“ zasmál se John a strhl na sebe Paula.

„Mohl jsem hrát v orchestru.“ zabručel Tichý brouk a snažil se číst obrácená písmenka asi z centimetrové vzdálenosti. „Pokud začnu, šilhat, můžete za to vy.“

 

Nikdo už ho ale neposlouchal. Dva muži ležící na gauči se k sobě tiskli a líbali se. Paul, který byl nahoře, hladil pohledného umělce pod sebou a kochal se jeho výrazem. Zbožňoval ten pocit, když věděl, jak moc se mu to líbí. Mrkl okem na muže s novinami místo hlavy a když zjistil, že nemůže nic vidět, zabloudil rukou do kalhot svého přítele. John jen vytřeštil oči, ale nechal ho. Evidentně se mu líbilo to napětí a tak nechal Paula, aby si s ním dělal, co ho jen napadlo. Ten se velmi činil, bylo to zjevné už podle toho, že John musel tlumit své vzdechy rukou, aby nevzbudil pozornost. Stačil málo, a dospěl by k vrcholu. Paul toho ale nechal a už ho jen líbal. Položil se mu do náručí a zašeptal: „Budu Ti to dlužit, Lennone, bereš?“

„To rád slyším, nemysli si, že Ti to odpustím.“ pohladil ho po vlasech. „Je mi tak krásně.“

„Mě také, ale je čas se nachystat, za chvíli hrajeme.“

Oba se způsobně posadili na gauč, a popíjeli pivo z lahve. Bohužel ani jednoho nenapadlo upozornit šilhající kytaristu na konec maškarády.

 

„Jsem zde!“ křičel už ode dveří Ringo, který se vrátil umazaný od červené rtěnky a teď si hledal místo k sezení.

„Víš, Georgi,“ začal, když si všiml jeho novinového představení, „fakt Ti nerozumím. Všichni se chovají slušně, jen Ty tady skoro olizuješ noviny. Georg naštvaně zahodil noviny a zadíval se na Ringa.

„Mohl jsem hrát v orchestru…“ povzdech si a šel si pro kytaru. Byl čas jít na scénu.

 

Ten večer se dvěma kamarádům hrálo nějak jinak. Když společně zpívali do jednoho mikrofonu písně o lásce, dívali se na sebe a oba tušili, že tentokrát ty slova nepatří fanynkám. Nejradši by oba utekli do zákulisí a dokončili, co předtím začali. Jenže to nešlo. Museli hrát, protože to lidi chtějí.