McLennon VI.

Mladý hnědovlasý muž bubnoval prsty o parapet okna krásného venkovského sídla. Nervózně hleděl z okna a už asi po čtyřicáté se podíval na hodiny. Když otočil hlavu zpět k oknu, uviděl luxusní bíle auto, jak se blíží příjezdovou cestou. Na tváři se mu objevil široký úsměv a rychlým během zamířil k domovním dveřím. U nich se zarazil, uhladil si vlasy na čele a ležérním krokem vyšel ven z domu. Z krásného auta právě vystoupil světlovlasý muž a snažil se vytáhnout z auta kytaru.

 

„Vítej u mě doma.“ zdvořile pozdravil domácí. Oslovený opřel kytaru o auto a zadíval se na svého hostitele. Svit letního slunce mu rozjasňoval tvář a dodával očím ještě krásnější barvu.

 

„To mě ani neobejmeš na přivítanou, McCartney?“

 

„Už jsem si myslel, že to nenavrhneš. Tak dlouho jsme se neviděli.“

 

„Stýskalo se Ti, jo?“ pošťuchoval ho John.

 

„Jistě,“ odpověděl vážně a objal svého kamaráda. „Tak pojď dál, všechno Ti to tady musím ukázat.“

Johnovy zavazadla prozatím odložil do vstupní haly a ukázal mu dům. Byl ještě větší, než vypadal zvenku. Vkusné zařízení dokonale doplňovalo krásnou architekturu a celý dům působil příjemně a útulně.

 

„Pojď, ukážu Ti zahrady.“

 

„Doufám, že máš seník.“ mrkl šibalsky John a následoval svého hostitele.

 

„Tomuhle říkám dvůr.“ ukazoval svému příteli velký prostor hned u domu plný květinových záhonů, zahradního nábytku a pěstěného trávníku.

 

„Támhle je bazén – Johne, teď se svlékat nemusíš.“

 

„Škoda.“

 

„Tam vzadu je sad a za ním velká louka. Tam bych chtěl jednou mít ovce.“

 

„Ovce?“

 

„Jistě, jsou to taková zvířata, z jejich srsti se dělá vlna, dělají Bééé, pasou se na-„

 

„Vím, jak vypadá ovce, děkuji. Chci vidět tu louku.“ blesklo mu v očích a táhl Paula za ruku směrem k velkému travnatému pozemku.

 

„Ale proč? Nic tu není, jen tráva.“

 

„No právě.“ usmál se John a opatrně povalil hnědovláska na zem, do krásně měkké a vysoké trávy. Ten se chvilku rozčiloval a chtěl vstát, Johnovy paže ale byly silnější a tak mu nezbylo, než si pohodlně lehnout vedle něj.

 

„Tak povídej, Johne, stalo se něco zvláštního za tu dobu, co jsme se neviděli?“ položil mu hlavu na rameno. Dotazovaný chvilku přemýšlel, pak se nadechl, jako by se odhodlával něco říct, pak ale zase vydechl a pohladil svého společníka.

 

„Nechci povídat. Chci něco jiného.“ odsekl a jedním rychlým pohybem pod sebou znehybnil Paula. Ten se jen usmál a nabídl mu své rty. John je přijal a hladově a dlouze políbil.

 

„Kdy přijedou ostatní?“ napadlo Paula. Nechtěl by je prošvihnout a už vůbec nechtěl, aby se je náhodou vydali hledat.

 

„Každou chvíli,“ znělo to otráveně, „asi bychom je měli čekat, že?“

 

Vrátili se zpět do domu a po nedlouhém čekání uslyšeli kvílení brzd. Oba se na sebe podívali – řídil Ringo.

Vyběhli z domu právě včas, aby pomohli vystoupit roztřesenému Georgovi.

 

„Málem nás osmkrát zabil.“ postěžoval si.

 

„Nesmysl, po osmé jsem za to nemohl já!“ bránil se řidič.

 

„Jo to na věci hodně mění.“

 

„Přestaňte se hádat a pojďte dál.“ rozhodl se ukončit spor hostitel. Stejně, jako Johnovi jim ukázal dům a pak všechny vzal do velké místnosti s krbem, mnoha pohodlnými křesly a velkým dubovým stolem, který byl dominantou celého pokoje. Stěny byly obložené dřevem zvláštní barvy a kousek od okna stál menší stolek, na kterém se vyjímalo akvárium s několika barevnými rybami.

 

„Co je to?“ poklepal John na obložení.

 

„Norské dřevo.“

 

„Hmm…“

 

„Rybičky!“ zvolal nadšeně George a spěchal se podívat blíž, zatímco ostatní obdivovali zbývající vybavení pokoje. Nejvíc se mu líbila červená závojnatka. Přitiskl obličej na sklo a nevšímaje si nechápavých pohledů ostatních kopíroval hlavou trasu jejího plavání.

 

„Jestli se Ti líbí, tak si ji vezmi.“ navrhl Paul.

 

„Nemám vodotěsné kapsy.“ zklamaně odpověděl tichý brouk a začal nesrozumitelně mluvit na rybku. Ostatní na něj chvilku zírali, pak ale začali vymýšlet, co podniknou. Nakonec se dohodli, že si ugrilují nějaké maso a pak budou hrát a zpívat, jako vždy, když se někde sešli.

 

„Je tu ale menší problém,“ kousl se do rtu Paul, „Nebydlím tu dlouho a zatím jsem zprovoznil jen dvě ložnice, takže se budeme muset nějak domluvit a –„

 

„Chci spát s Ringem.“ ihned zareagoval nový přítel závojnatky a John mu věnoval vděčný pohled. To se ale o bubeníkovi říct nedalo.

 

„Proč já?“ zavyl zdrceně, „Vždyť chrápu!“

 

„No právě, těžko snáším spánek v cizím prostředí a chrápání mi připomene domov.“ uzavřel to George a nadále se věnoval akváriu.

 

„A je rozhodnuto, teď pojďte něco sníst.“ zavelil Paul a všichni se odebrali ven. Po jídle, když už začala být venku zima, se rozhodli přesunout do tepla a konečně vytáhnout nástroje. Sesedli si ke krbu a dlouho do noci zpívali a smáli se. Když už je nenapadalo, co dalšího hrát, George zazíval.

 

„Už jsem unavený, Ringo, jdeme spát.“ vstal, vzal do náručí akvárium, se kterým se odmítal rozloučit a mířil k ložnici.

 

„Ty jsi unavený a já mám jít spát?“ nechápal Ringo.

 

„Je po večerníčku, Richie,“ zasmál se John. „Vypij si hrnek mléka a jdi spát. Strejda George Tě uloží.“

 

„Jste divní.“ zkonstatoval vyhnanec. To už byl ale strejda George na schodech.

 

„Já a rybičky na tebe budeme čekat.“ zavolal na něj a zmizel v prvním poschodí.

 

„A s tímhle já musím spát.“ postěžoval si nešťastně Ringo a neochotně se odebrat stejným směrem.

                                                        

Ten večer nemohl George spát. Z jedné strany ho rušilo chrápání nosatého bubeníka a z druhé hlasité vzdychání dvou mužských hlasů. A vůbec celkově snášel usínání v cizím prostředí špatně… 

 

And when I awoke I was alone this bird had flown
so I lit a fire isn't it good Norwegian wood?