Celkem jiná - 3. část - Ukřivděná

Ničivé pondělí. Sotva jsem přišla do kanceláře, chtěla jsem se vrátit zpátky domů. Hromada složek a papírů, které mi asistentka poskládala na stůl, mne děsila. Posadila jsem se za notebook a už se na skleněné dveře mé kanceláře ozvalo klepání. Byla to moje nepříliš oblíbená redaktorka Šárka.
„Dobré ráno, nesu zpracované texty od editorky. Chtěla jsem jenom říct, že jsem teď psala tři rubriky a vážně to nedávám. Respektive dneska jdu psát tu třetí, je to rozhovor s Aňou Geislerovou ohledně toho nového filmu a byla bych docela ráda, kdybys s Danielou mohla něco udělat. Věčně je na nemocenské, kterou jí platíme, ale články za celou dobu svého působení tady.. napsala snad 2.“
„Odrazí se ti to na platu, o to se nemusíš bát..“ vydechla jsem zničeně, srovnala si papíry na stole a opřela se zády do svého kancelářského křesla.
Protáhla jsem se a pokusila se o úsměv. Položila si ruce na můj stůl a útočně se ke mně naklonila.
„Odrazilo by se mi to dvakrát tolik, kdybys tady nebyla ty. Nesnáším mladé žáby, které si dělají kariéru přes postel. Nebýt toho tvého zpěváčka, děláš někde v Blesku ankety.“ řekla ostře a dala se na odchod. Zaraženě jsem za ní koukala. Jasně. Tohle už mi řeklo hodně lidí, ale bylo mi jasné, že ona by mlčela, kdyby místo šéfredaktorky dostala místo mě. Jenže vedení rozhodlo jinak. A já je přece přemlouvat nebudu.
Vyhnala jsem všechno znechucení z hlavy a ponořila se do práce, ze které mě pak vytáhl až Radek s pozváním na oběd. Moc jsem toho nesnědla, protože jsem neměla hlad ani chuť.
„Hele, takhle na tobě ty svatební šaty budou viset..“ usmál se a nabral si sousto opékaných brambor.
„Přejím se doma,“ odsekla jsem a odstrčila od sebe talíř s jídlem.
„Trápí tě něco?“ zeptal se ustaraně.
„Mám pocit, že to teď v práci moc nedávám. S vydáním se zpozdíme asi o dva dny. Namísto 20ti lidí tam teď pracuje snad 15 a nestíhá se. Musím jich pár vyhodit, pár přijmout a tak. Do toho po mě pořád startuje Adam.“ přiznala jsem nechtěně.
„Jako vždycky. Neměl by tě spíš podržet?“
„Jediný co je schopný držet je jeho myšlenka na líbánky na Bali a na děti.“
„Je mu 30, docela se to dá pochopit.“
„A mě 22“
„Takže se dá pochopit, že nechceš. Neuspěchali jste to s tou svatbou trochu?“ zeptal se opatrně.
Pokrčila jsem rameny.
„Zkus mu to teď říct.“ prskla jsem ironicky.
Když jsme se společně vraceli zpátky do redakce, stalo se přesně to, co jsem nejméně očekávala. Respektive jsem se toho obávala docela často, ale dneska jsem na to nemyslela vůbec. U dveří jsem potkala Adama s pugétem růží. Měl na sobě černé triko s krátkým rukávem, přes které bylo patrné jeho vypracované břicho a tmavé jeany. Vlasy měl vyžehlené a úžasně rozčepýřené, ale než jsem stihla postřehnout jak moc mu to sluší, všimla jsem si jeho znechuceného výrazu, kterým střelil po Radkovi.
Chtěla jsem se vyhnout scéně, takže jsem se za Adamem rozběhla a pevně ho objala.
„Zlato,“ zašeptala jsem mu do ucha a dlouze ho políbila. Pak jsem se od něj odtáhla a podívala se na pugét rudých růží.
„Ty jsou pro mě?“ usmála jsem se.
„A od Radka jsi nedostala nic?“ zeptal se šťouravě.
„Byli jsme spolu na obědě, neměla jsem s kým jít.“
„Měla bys, kdybys občas brala mobil!“ štěkl po mě.
„Promiň, měla jsem dost práce. Ale napadlo mě, mohla bych dneska skončit dřív a mohli bychom skočit někam na večeři. A pak si dát třeba horkou vanu a strávit večer v posteli při filmech?“ zeptala jsem se a snažila se tvářit roztomile. Nejspíš se mi to nepovedlo dostatečně dobře. Podíval se na mě vyčítavě.
„Zuzko,“ zavrtěl hlavou „Pokud s ním něco máš, nedělej ze mě idiota a nech toho. Nemůžu být před lidma za vola. Co by tomu asi řekli, kdyby se to dočetli v bulváru?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nevěříš mi?“ zeptala jsem se a založila si ruku v bok. Promnul si kořen nosu, zavřel oči, sklonil hlavu, pak se na mě usmál a objal mě.
„Promiň. Promiň mi to.“ políbil mě.
Seděla jsem v obýváku a čekala až se Adam vrátí z koupelny, kde šel připravit vanu. Večeře na nás čekala na jídelním stole, ale chtěla jsem volné minuty využít a pročíst si maily od zájemců o místo redaktora u nás v časopise. Byla jsem dost překvapená, když jsem otevřela životopis, ve kterém na mě vyskočila fotka Kristýny. Aha. Tak nejspíš proto byla tak milá. Najednou jsem na svém rameni pocítila Adamovu hlavu. Vylekala jsem se.
„Promiň.“ políbil mě na tvář.
„Jenom mě zajímalo nad čím se tak usmíváš..“
„Pročítám si životopisy zájemců o místo u nás a.. podívej, kdo se ozval..“ rozklikla jsem Kristýnin životopis a lehce se otočila, abych viděla Adamův výraz.
„A já myslel, že mi Ondra říkal o tom, že studuje cestovní ruch..“ zarazil se a chytil mě za ruku.
„Pojďme se najíst..“ přitáhl si mě k sobě a dlouze mě políbil.